Indonésie: Naše cesta mezi ostrovy a sluncem

Když jsme si s Terkou v zimě koupily letenky do Indonésie, neměly jsme konkrétní plán. Jen jsme věděly, že chceme dobrodružství, slunce a hodně moře. Původně jsme si říkaly, že si „jen trochu odpočineme“ na Bali, ale Indonésie nás pohltila mnohem víc. A tak začalo naše třítýdenní putování mezi ostrovy, džunglemi a písečnými plážemi, které změnilo náš pohled na svět – a hlavně na to, co znamená skutečně žít.

První dny na Bali: mezi chrámy a kokosovými palmami

Přistály jsme v Denpasaru a už při výstupu z letadla nás objal ten známý tropický vzduch – vlhký, voňavý, těžký a zároveň uvolňující. Naše první zastávka byla Ubud, město umělců, jogínů a opic. Měly jsme krásné ubytování v dřevěném bungalovu s výhledem na rýžová pole. Každé ráno jsme se budily do zpěvu ptáků a vrzání cikád, zatímco se na horizontu pomalu objevovalo slunce.

Hned druhý den jsme vyrazily na skútru k chrámu Tirta Empul, kde místní provádějí očistné rituály v posvátné vodě. Bylo fascinující pozorovat, s jakou pokorou se lidé koupali v jednotlivých pramenech. A pak jsme ochutnaly první z místních delikates – nasi goreng, smaženou rýži s vajíčkem, zeleninou a kořením, která se nám stala věrným společníkem celé dovolené.

Slunečné dny a opice v Sangehu

Jedno odpoledne jsme navštívily opičí les Sangeh. Zpočátku jsme byly trochu nervózní – hlavně z příběhů, jak opice kradou foťáky a brýle. Ale nakonec jsme si připadaly spíš jako v pohádce. Seděly jsme na dřevěné lavičce mezi staletými stromy a pozorovaly, jak opice hrají šachy s turisty (samozřejmě obrazně, většinou si braly jen banány a prázdné PET lahve). Z korun stromů se ozýval zpěv papoušků, hlavně kakadu – jejich křik byl slyšet dřív, než jsme je vůbec zahlédly. Vzduch voněl po květinách a pryskyřici. V tu chvíli jsme si řekly, že čas tu plyne jinak – pomalu, smyslně a naplno.

Ostrovní ráj na Gili Meno

Po pár dnech na Bali jsme si koupily lístky na loď a vyrazily na souostroví Gili. Vybraly jsme si ten nejklidnější – Gili Meno. Když loď přistála, bylo to jako připlout do ráje. Bílé pláže, tyrkysová voda, žádná auta, jen kola a koně s vozíky. Měly jsme chatku jen pár metrů od moře a každý den jsme vstávaly s výhledem na oceán.

Šnorchlování tu bylo jako z dokumentu – želvy, korály, hejna pestrobarevných ryb. Jednou jsme se nechaly unášet proudem a najednou se před námi vynořila obrovská želva. Jen tak si plula kolem, klidná, jako by věděla, že jsme tu jen na návštěvě. Večer jsme si sedly na pláž s kokosovým koktejlem a sledovaly, jak slunce zapadá za horizont a barví nebe do oranžova a fialova.

Sumatra a cesta do srdce džungle

Další dobrodružství nás čekalo na Sumatře, kde jsme chtěly vidět skutečný prales. Vyrazily jsme do Bukit Lawang, vesničky na okraji deštného lesa. Už cesta tam byla zážitek – prašné silnice, místní tržiště, kolem nás děti, co mávaly, jako bychom byly celebrity.

Na dvoudenní trek džunglí jsme si najaly průvodce. A byla to jedna z nejintenzivnějších věcí, co jsme zažily. Brodily jsme se řekami, šplhaly po kluzkých stezkách, občas se ozval výkřik opice, jindy zase výsměšné „ha-ha“ ptáka, co nás zjevně sledoval z větví. A najednou tam byl – oranžový chlupáč – orangutan. Seděl na stromě a koukal na nás stejně zvědavě, jako my na něj. Byla to chvíle, kdy nám spadla brada a zatajil se dech.

Spaly jsme v táboře uprostřed lesa, bez elektřiny, jen s lucernami a šumem pralesa. Ráno jsme se koupaly v řece a z dálky slyšely volání kakadu. I přes komáry a vlhko to byl zážitek, který bychom si zopakovaly okamžitě.

Lidé, úsměvy a koření

To, co nás na Indonésii nejvíc překvapilo, byli místní lidé. Skromní, přátelští, neustále se usmívající. Na trhu nám babička sama od sebe přibalila k nákupu mango „pro štěstí“. V restauracích jsme často dostaly jídlo a k tomu malý dárek – kousek ovoce, malou sušenku nebo jen přání dobrého dne.

A to jídlo! Ochutnaly jsme sambal – pálivou omáčku, která nás naučila respektu. Vyzkoušely jsme durian – kontroverzní ovoce, co voní jako zkažená cibule, ale chutná jako vanilkový krém. A hlavně jsme jedly spoustu čerstvých ryb, tropického ovoce a kořeněných specialit, které nás nepřestávaly překvapovat.

Slunce, písek a klid v duši

Celé tři týdny nám prakticky nepršelo. Každé ráno nás vítalo slunce, a i když někdy bylo dusno a vedro k zalknutí, milovaly jsme tu intenzitu tropického dne. Nosily jsme lehké šaty, žabky, vlasy nám cuchal vítr od moře. Vůně soli, kokosového oleje a květin se nám vryla pod kůži.

Večer jsme si povídaly pod palmami, dívaly se na hvězdy a měly pocit, že svět se zpomalil. Najednou bylo úplně jedno, co jsme nechaly doma. Všechny stresy a starosti se rozpustily jako písek mezi prsty. Tady a teď – to bylo všechno, co jsme potřebovaly.

Zpátky domů, ale s Indonésií v srdci

Loučení bylo těžké. Poslední večer jsme strávily v malém bungalovu na Jávě, poblíž sopky Bromo, kde jsme poprvé viděly východ slunce, co barvil mlhu mezi horami do zlata. Přemýšlely jsme, kolik krásy jsme zažily – a kolik jí tam ještě čeká.

Indonésie pro nás není jen exotická destinace. Je to místo, kde jsme znovu objevily jednoduché radosti, potkaly lidi, kteří nás obohatili, a viděly zvířata, která známe jen z obrázků. Místo, které se nedá poznat za týden, ale které tě dokáže proměnit během jediné vteřiny – třeba když ti nad hlavou proletí kakadu a ty si uvědomíš, že právě teď žiješ svůj sen.