Článek
Ve vzduchu se vznášela vůně prachu, potu a střelného prachu – těžká směs, jež byla neodmyslitelnou součástí každého malého města na Divokém západě. Ulice byla tichá, až příliš tichá, jako by sama příroda zadržela dech v očekávání nevyhnutelného. Dva muži stáli proti sobě. Každý z nich s nohou lehce pokrčenou, tělem natočeným bokem a rukou visící nedaleko pažby revolveru. Vzduch mezi nimi byl nabitý jako drát vysokého napětí, vibroval neviditelným proudem nevyřčené výzvy.
Souboje v těchto pustinách nebyly nikdy otázkou cti v jejím ušlechtilém slova smyslu. Byly to spíš střety hrdosti, vyřizování starých křivd nebo pouhé divadlo, v němž šlo o život a přežití. Město, kdysi hlučné, se teď proměnilo ve scénu. Děti se schovávaly za dveře, ženy pozorovaly zpoza zatažených záclon a muži, ať už s odvahou v srdci nebo strachem v žaludku, postávali ve stínech podloubí a napjatě čekali.
Zvon kostela odbil poledne. Jediné tóny, které rozřízly hrobové ticho. V tom okamžiku se vše zrychlilo a zároveň zpomalilo. Prsty obou mužů se pohnuly, ruce vystřelily k revolverům s přesností vycvičenou roky a přežitými boji. Výstřel zazněl jen jeden, ozvěna se odrazila od dřevěných stěn saloonu, narazila do vodní věže a zanikla v prázdnotě planiny. Jeden z mužů zůstal stát, druhý se zhroutil k zemi. Žádný výkřik, jen zvuk těla dopadajícího do prachu. Krvavá skvrna se rychle rozlila na jeho košili, slunce se v ní zalesklo, jako by oslavovalo vítězství.
Poražený muž byl jen dalším jménem, které si město brzy přestane pamatovat. Vítěz se otočil a beze slova odcházel, jeho silueta mizela v horkém třpytu rozpálené cesty. Lidé se začali pomalu vracet do ulic, jako by znovu nabývali jistotu, že svět se opět rozběhl ve svých známých kolejích. Ale v prachu zůstalo ticho, těžké a věčné, jako připomínka, že spravedlnost na Západě nebyla v rukou zákona, ale v rychlosti a pevnosti zápěstí.
Byl to souboj. Jeden z mnoha. A přesto každý jiný, každý jedinečný svou krátkostí, intenzitou i důsledky. A vždy tichý, bez patosu a bez slz. Jen západní slunce, krev a stín, co padá na prázdnou ulici.
Další den vypadal jako každý jiný. Slunce znovu vyšplhalo nad horizont a zaplavilo město zlatavým světlem, které hladilo střechy, koně i opuštěnou ulici, na níž ještě včera doznívaly dozvuky souboje. Tělo mrtvého už bylo pryč, smeteno z prahu času jako nepohodlná vzpomínka. Ale na prašné zemi zůstala tmavá stopa, která se odmítala nechat zapomenout. A přestože se život vrátil do kolejí, něco v očích lidí bylo jiné. Jakýsi neviditelný závoj, který tiše připomínal, že Divoký západ není místem pro slabé.
Starý šerif, muž s hlubokými vráskami a pískově šedým vousem, prošel kolem místa střetu bez jediného slova. Jeho výraz byl nečitelný, pohled zaměřený do dálky, jako by viděl víc, než bylo běžným očím dáno. Možná vzpomínal. Možná už takových soubojů viděl desítky, možná stovky. Každý jiný, ale přece stejný – blesk v oku, ruka na koltu a ticho po výstřelu. Sám kdysi stával proti mužům, jejichž jména se už dávno ztratila v zapomnění. Dnes byl jen svědkem. A přece v něm bylo víc pochopení než ve všech zákonech sepsaných ve Washingtonu.
Saloon znovu ožil. Pianista, hubený muž s rukama jako kostlivé větve, váhavě rozladil první tóny valčíku, zatímco sklenice opět cinkaly o desky baru. Karty šustily, ženy se smály a whisky tekla proudem, jakoby se město rozhodlo zapomenout. Ale každý věděl, že další souboj je jen otázkou času. Že za rohem už možná stojí další jezdec, další jméno bez minulosti, které hledá slávu, odplatu nebo jen možnost zanechat otisk.
Takový byl Západ. Tvrdý, prázdný, krásný svou neúprosností. Místo, kde nebylo jisté nic kromě toho, že když se dva muži postaví proti sobě, svět se na okamžik zastaví. A v tom zlomku vteřiny, kdy se spustí ruce k revolverům, rozhoduje všechno: odvaha, klid, zkušenost i špetka štěstí. A pak už je jen prach, ozvěna a krev.
Větrné poryvy z planiny přinesly písek, který se usazoval na dřevěných schodech, pod vozy, do záhybů kabátů. A jako by tiše šeptaly, že každý krok na této půdě může být poslední. Ale přesto tu lidé zůstávali. Protože v té surovosti byla jistá čest. Pravidla, která nepsal zákon, ale samotná země. Kdo se naučil číst její znamení, mohl přežít. A kdo je přehlížel, byl už napůl pohřbený.
Tohle byl svět, kde nebyla druhá šance. Jen kolt, slunce, ticho… a chvíle, kdy se vše rozhodne.
