Článek
Lidský mozek je vrcholem biologické evoluce. Je schopen abstrakce, symbolického myšlení, empatie i introspekce. Evoluce mu dala nástroje k adaptaci na proměnlivé podmínky. Jenže tempo, jakým se mění svět v posledních sto letech, je bezprecedentní – a dost možná mimo rozsah toho, co je mozek schopen zvládnout.
Kulturně-technologická křivka zrychlení
Zatímco většinu lidské historie byly změny pozvolné a predikovatelné, poslední dvě století přinesla prudké zrychlení. Průmyslová revoluce, digitalizace, informační exploze a nástup umělé inteligence vedly k dramatickému růstu komplexity prostředí, ve kterém lidský mozek funguje. Tento vývoj je zachytitelný na hypotetické křivce kulturně-technologického zrychlení.
Evoluce vs. stresová reakce
Schopnost adaptace má své biologické limity. Mozek je sice plastický – zvláště v dětství – ale není nekonečně pružný. Pokud se změny dějí příliš rychle, vývojový systém je přetížen. Namísto adaptace pak dochází k aktivaci obranných a stresových mechanismů, které nejsou určeny pro dlouhodobé fungování.
Namísto vytváření nových neurotypů dochází ke krizovým reakcím: chronický stres, úzkosti, deprese, poruchy pozornosti, disociace nebo psychosomatické poruchy. Místo evoluce přichází vyčerpání.
Adaptace už nestačí
To, co mohlo být dříve odpovědí vývoje – např. vznik analytických, systematizujících typů mozku (včetně vysoce funkčního autismu) – dnes již nestačí. Křivka změn totiž překročila hranici, na kterou lze reagovat v rámci jedné nebo dvou generací.
Mozek přetížený množstvím stimulů, informačním chaosem a neustálou změnou nemá čas vytvářet nové strategie. Výsledkem není vylepšení, ale ztráta rovnováhy. Roste výskyt psychických poruch, selhává schopnost soustředění, emoční seberegulace i identitní ukotvení.
Epidemie duševního kolapsu?
V této fázi už nejde jen o problém jednotlivců. Pokud většina populace funguje v režimu trvalé zátěže, jde o civilizační problém. Současná společnost vykazuje známky systémového vyčerpání: vysoká míra psychofarmak, nárůst sebedestruktivního chování, ztráta smyslu a schopnosti vytvářet stabilní vztahy.
Teorie zrychlené neuroadaptace proto varuje: pokud se tempo vývoje nesladí s možnostmi lidského mozku, dojde k masivnímu narušení duševního zdraví. Ne proto, že by lidé byli slabí – ale proto, že žádný systém nezvládne adaptaci donekonečna.
