Článek
Vysoké schodky se dají pochopit během mimořádné krize. Během covidu stát zachraňoval firmy a pracovní místa. V recesi může rozpočet pomoci ekonomice. Dnes ale v podobné situaci nejsme. Přesto si chce stát půjčit dalších 386 miliard. Dluh není číslo v Excelu. Dluh má cenovku. Jen kapitola státního dluhu má příští rok dosáhnout přibližně 130 miliard korun. O zhruba 20 miliard více než letos. Nejsou to nové dálnice, školy nebo obrana. Je to účet spojený se státním dluhem a jeho financováním. A s dalším zadlužováním nezmizí.
Investice? Podívejme se, co pod tím slovem skutečně je
Vláda rozpočet obhajuje mimo jiné rekordními kapitálovými výdaji. V návrhu mají dosáhnout téměř 290 miliard korun. Jenže tady se podle mě začíná trochu kouzlit se slovem investice. Kapitálový výdaj je účetní kategorie. Neznamená automaticky investici, která zvýší produktivitu země nebo nám v budoucnu něco vydělá.
Mojmír Hampl uvádí velmi názorný příklad. Stát letos koupil za dvě miliardy korun budovu pro Finanční správu. Účetně jde o kapitálový výdaj. Česká ekonomika ale kvůli tomu nezačne o dvě miliardy více růst. Stejně tak není totéž půjčit si na dálnici, energetickou infrastrukturu nebo obranu a půjčovat si na běžné fungování státu. Investice není kouzelné slovo, kterým z každého dluhu uděláme dobrý dluh. Proto mě nezajímá jen číslo 290 miliard. Zajímá mě především, co za nový dluh skutečně dostaneme.
Ministerstvo financí
Dva tisíce dnes. Účet zůstane i zítra
Podobně se dívám na jednorázové výdaje. Vláda rozhodla, že vedle valorizace dostanou důchodci jednorázově dalších 2 000 korun. Důchodcům dva tisíce samozřejmě pomohou. Moje otázka je jiná:
Má stát se schodkem 386 miliard rozdávat další jednorázové peníze nad rámec valorizace?
Rozpočtová politika nemůže fungovat přeci jako narozeninová obálka. Tady dva tisíce, tam další výdaj a účet necháme na později.
Kritizovat schodek nestačí. Co bych změnil?
Je jednoduché říct, že 386 miliard je příliš mnoho. Mnohem důležitější je říct, co dělat jinak. Já bych začal samotným státem. Ne prohlášením, že plošně propustíme deset procent úředníků. To není reforma. Vzal bych agendu po agendě a ptal se: Proč ji stát vůbec dělá? Musí ji dělat stát? Nedělají stejnou věc dva různé úřady? Nemůžeme ji zjednodušit, nebo úplně zrušit?
Pak bych řešil slučování a rušení duplicitních institucí, dotační programy a teprve následně počet zaměstnanců. Nechci levnějšího úředníka. Chci stát, který po něm nechce dělat zbytečnou práci. Stejně bych postupoval u digitalizace. Převést papírový formulář do PDF není reforma státu. Nejdříve se musíme zeptat, jestli ten formulář vůbec potřebujeme. Zrušit zbytečný formulář je lepší než ho digitalizovat.
Právě tady vidím prostor pro skutečné úspory. Méně agend. Méně duplicit. Méně zbytečných dotací. Jednodušší stát. Ne neustále hledat další příjmy, kterými zaplatíme stále stejné množství státních činností.
A co dobrý rating?
V posledních dnech se politici přou také o to, kdo má zásluhu na dobrém hodnocení České republiky od agentury S&P. Nejdříve je potřeba opravit jednu věc. S&P Česku rating nezvýšila. Zlepšila jeho výhled ze stabilního na pozitivní. Samotné ratingy AA - v zahraniční a AA v domácí měně zůstaly beze změny. Je to dobrá zpráva. Ale není to vysvědčení jedné vlády. S&P oceňuje dlouhodobou odolnost české ekonomiky, relativně nízký veřejný dluh, silnou vnější finanční pozici, devizové rezervy ČNB, její měnovou politiku a zdravý bankovní sektor.
Současně ale očekává uvolnění fiskální politiky a další růst dluhu. Čistý vládní dluh má podle její prognózy vzrůst z přibližně 31 % HDP v roce 2025 na 38 % v roce 2029. Takže bych se příliš nehádal o to, která vláda si má dobré hodnocení připnout na klopu. Rating není vysvědčení jedné vlády. Je to vysvědčení důvěryhodnosti země budované mnoho let. A dobrý rating rozhodně není bianco šek k dalšímu zadlužování.
Co za ten dluh dostaneme?
Nejsem proti investicím. Naopak. Česko potřebuje dopravní infrastrukturu, energetiku, obranu, výzkum a investice, které zvýší naši produktivitu a konkurenceschopnost. Ale právě proto bych chtěl důsledně rozlišovat mezi investicí do budoucnosti a výdajem, kterému jsme pouze dali nálepku investice. A současně konečně začít reformovat stát. Méně zbytečných agend. Méně duplicit. Méně dotací. Jednodušší procesy. A více prostoru pro lidi a firmy. Protože nakonec nejde jen o to, kolik si půjčíme.
Jde o to, co za ten dluh dostaneme.
