Nekonečný příběh vysoké školy v Karlovarském kraji

Karlovarsko a vlastní vysoká škola je nekonečný příběh. Léta slýcháme, jak veřejná vysoká prospěje kraji, zlepší příležitosti a zastaví odliv mladých. Nejčastěji tyto zprávy pochází od nejvýše postavených politiků na přelomu června a července, v době filmového festivalu, protože jindy se o Karlovarsko tradičně nikdo nezajímá. Letos se toto zlaté pravidlo opět potvrdilo, ovšem tentokrát trochu jinak.

Prezident Pavel dorazil na daleký západ těsně před začátkem festivalu a titulky v hlavních médiích byly hned jasné. „Prezidentský recept pro Karlovy Vary: vysoká škola“. A nutno říct, že Petr Pavel vystihl nesnáze kraje dost trefně. Nicméně kromě mediálního rozruchu se toho moc nestalo. I za to lehké rozvlnění vod si ale prezident zaslouží palec nahoru. Přeci jenom ten bývalý prezident znal Karlovarsko pouze jako lihovar pro svou oblíbenou pálenku.

Jádro problému leží právě v tom, že o univerzitě se jenom mluví, spekuluje, debatuje. Ale reálné výsledky pořád chybí. Přitom jsme jediným krajem, který stále nemá vlastní veřejnou vysokou školu. Tu už mají i obyčejná okresní města jako Vsetín nebo Opava. A s počtem vysokoškolsky vzdělaných zaostáváme daleko za průměrem ČR.

Univerzitní vzdělání by konečně odhalilo potenciál, který Karlovy Vary nabízí. Nejde pouze o tituly, vysoká přinese daleko více a její dopad pocítí úplně každý.

Každý rok odejde z Karlovarské kraje za vyšším vzděláním nebo lepší prací 1 200 lidí. Každý, kdo odejde, odnese z lokální ekonomiky přibližně 180 000 tisíc korun ročně. Za všechny je to potom dohromady 200 milionů každý rok. Pro představu - než dočtete tento článek, zmizí z Karlovarska přes 2 000 Kč. Jenom proto, že zde chybí vysokoškolské vzdělání, které by umožnilo studentům zůstat v rodném kraji.

A neodcházejí náhodní lidé, ale mladí lidem s ambicemi, touhou po vzdělání, lidé, kteří by zde jednou mohli mít rodiny, odvádět daně a podporovat lokální ekonomiku.

Exodus lidí pak způsobuje, že v každém městě schází obvodní lékaři nebo učitelé. V nemocnicích poté musí zdravotní sestry sloužit ukrutně dlouhé služby, doktoři musí prodlužovat čekací lhůty na důležité operace. Asi není třeba zmiňovat, že průměrný věk lékařů se pak rychle blíží hranici důchodového věku.

Karlovarský kraj samozřejmě nabízí štědré benefity zdravotníkům, aby se vraceli zpět do kraje a podporuje i ty, kteří již praktikují. To je chvályhodné a správné, bohužel je to hlavně lepení záplat než hledání řešení.

Tyto názorné příklady ukazují, že vlastní univerzita by nejen vlila peníze do kraje, ale také by přivedla řady nových a mladých zdravotních sester, lékařů nebo učitelů, kterých je zde nedostatek. Všichni tedy chceme veřejnou vysokou školu, otázkou je, jak ji do Karlových Varů dostat.

Již několik let operuje po kraji pobočka Západočeské univerzity. Ekonomie a pedagogika v Chebu, v Karlových Varech pak nově kinantropologie. Získat poslední zmíněný obor pak byla několikaletá práce. V krajském městě ještě funguje na Prahu napojená soukromá Vysoká škola finanční a správní, která brzy oslaví již deset let. Pobočky jsou skvělým začátkem, není to ale dost.

Aby byla v kraji zřízena veřejná vysoká škola, musíme zvyšovat tlak na vládu a Ministerstvo školství. A to neustále. Je totiž jedno, jestli na Úřadu vlády sedí Fiala, Babiš nebo kdokoliv jiný, tento problém dalece přesahuje stranické linie. Zelená od vlády totiž zrychlí veškerá jednání a přiblíží Karlovarsko k dalšímu rozvoji.

Kromě tlaku je potřeba mít konkrétní plán, aby se okamžitě po schválení začalo s uvedením do provozu. To se týká všeho od zajištění prostorů, kde bude probíhat výuka nebo výběr studijních oborů, které budou dobře reflektovat poptávku studentů v kraji. Nemělo by se zapomínat ani na potenciální partnerství s lokálními podniky. Spolupráce škol a firem by přinesla prospěch všem.

Už se nesmí znovu stát, jako každý rok, že do Karlových Varů v červnu přijede půlka vlády, vyfotí se na červeném koberci s Jiřím Bartoškou, zmíní nutnost vysoké školy a s posledním filmem zmizí zpět do Prahy. Vláda i kraj si musí sednout ke stolu a úspěšně zakončit ságu, kterou u nás slýcháme už přespříliš dlouho.