Článek
Jednoho rána jsem se probudil – a vlastně ani nevím proč. Něco mě donutilo vstát z postele, otevřít dveře od pokoje a jít do koupelny. Zvláštní bylo, že jsem ani nepotřeboval na záchod. Ale prostě… něco mě vedlo. Od té chvíle věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí.
Otevřel jsem dveře a v chodbě, na koberci, jsem uviděl dvě kapičky krve. Mámě asi tekla krev z nosu, prolétlo mi hlavou. A šel jsem dál.
Jenže když jsem otevřel dveře do koupelny, která byla normálně vymalovaná domodra, byla kompletně červená. Včetně stropu. Krev všude. A nejvíc mě z nějakého důvodu zaujal vroubkovaný nůž na chleba, položený na umyvadle.
Poprvé – a snad i naposledy – jsem zažil ten zvláštní stav, kdy se člověk nemůže ani pohnout. Nohy jako by zarostly do betonu. A přitom jsem věděl, že jen pár metrů ode mě leží někdo, koho mám nejradši. A potřebuje mě.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Nakonec jsem se dopotácel do ložnice a uviděl mámu – ležela na posteli, ruka jí visela přes okraj. Z ruky stále tekla krev. Pod postelí kaluž. Ale byla naživu. V takovém podivném polovědomí, mezi světy.
Obalil jsem jí ruku mokrou ledovou utěrkou. Klečel jsem u ní, držel tu ruku nahoře a mluvil na ni. Zavolal jsem záchranku, ani už nevím, co přesně jsem říkal, ale opakoval jsem pořád dokola, že to bude dobré. Protože co jiného v takový chvíli říct, že jo.
Za půl minuty už byly slyšet sirény – stanoviště záchranky bylo naštěstí blízko. Řekl jsem jí, že už jedou. A že jí pomůžou.
A tehdy řekla jedinou větu. Jedinou za celý tenhle děsivý okamžik:
„Nechci, aby přijeli.“
Přežila.
