Článek
Osm a půl hodiny v práci u počítače. V prostředí připomínajícím včelí úl – zákaznické centrum velkého operátora.
Po první hodině si sundávám hodinky, abych se na ně nemusel dívat. Přelepuju si i čas na monitoru.
Crr crr. „Jak vám mohu pomoci?“ A furt dokola. Do zblbnutí.
Přes kocovinu, absťák a ten hnusnej stav jsem byl na lidi milej. Vážně.
I když spousta roztomilých jedinců volá s cílem dokurvit pracovníkovi už tak na hovno den,
můj hlas a tón si s tím uměl poradit.
Abych přežil, objevil jsem motivaci. Hnací motor.
Vedle obrazovky jsem si položil prášek. Malé bílé nic, které umí něco velkého.
Chtěl jsem nemyslet.
Nemyslet na to, v jakým stavu najdu mámu.
Jestli ve schránce bude další dopis od exekutora.
Chtěl jsem odplout. A to bílé nic to umělo zařídit.
Když mi bylo nejhůř, stačil pohled tím směrem.
Věděl jsem, že úderem čtvrté ho zapiju vodou a v autobuse už budu v mlze.
A jestli bude ve schránce nějaká exekutorská sranda? Poletí do koše.
Tak jednoduchý to bylo.
