Článek
Sdílet domácnost se závislostí je jako bydlet s rozmazlenou potvorou – chce svoje, teď hned, a hlavně aby ji nikdo neviděl.
Co se léků týče, to jde zařídit poměrně elegantně. Pokud bydlíte s někým, kdo má k literatuře vztah asi jako k salátu z červené řepy, máte vyhráno. Stačí schovat blistr mezi knížky. Jen pozor – když máte doma pět stovek svazků, občas se stane, že už nikdy nezjistíte, do které knihy jste to vlastně zasunuli. V tomhle případě doporučuji drobné katalogizační kartičky… nebo Google kalendář, pokud vám ruce neupadnou dřív.
Další úroveň: alkohol. Tam už to chce skutečné inženýrské myšlení a trochu té MacGyverovské vynalézavosti. Uzávěry teplé a studené vody – ideální úkryt. Nádržka na záchod? Naprosto podceňovaná klasika. Mrazák? Jedině úplně vzadu, za špenátem a rozmraženým masem. Když to nestačí, nastupuje terénní hra ‚Najdi si svý křoví‘. Zásobičky podél Labe, důvod k dlouhým a častým procházkám se psem. Zvíře šťastné, vy šťastní… do chvíle, než si nepamatujete, do jakého keře jste to tentokrát narvali. Hercule Poirot hadr.
Ale opravdové herecké mistrovství? To se odehrává v ordinacích psychiatrů. Tam jsem dokázal brečet na povel, vymyslet si tragické příběhy, o kterých by i Meryl Streep prohlásila, že je to trochu moc. Věděli jsme oba, já i doktor, že už jsme tohle téma řešili stokrát. Věděli jsme, že ten recept je vlastně podpis na mojí další mizérii. Ale stejně jsem odešel s tím papírkem v ruce. Venku mě přepadla vlna vítězství. Krabička bude za chvíli moje. Že to má vydržet měsíc a vydrží tři dny? Pche. Hlavně že ‚Lukáš to zase dokázal‘.
Zpětně je to směšný a tragický. Člověk, když chce, dokáže být kreativní, geniální, mazaný… a totálně zničenej zároveň.
