Článek
Na začátku to může vypadat skoro nevinně.
Někdo hledá brigádu. Student, člověk bez práce, máma na rodičáku, chlap po rozchodu, kdokoliv, komu zrovna nevychází peníze a nechce sedět doma. Na internetu vyskočí nabídka. Otestovat bankovní aplikaci. Založit účet. Vybrat hotovost. Předat ji dál. Odměna pár stovek, možná pár tisíc.
Zní to divně.
Ale spousta špatných rozhodnutí v životě začíná větou: „Je to divné, ale asi to nějak půjde.“
A pak najednou člověk stojí u bankomatu, vybírá peníze, které mu nepatří, a vůbec netuší, že se právě stal nejviditelnějším článkem podvodu.
Falešné bankéře a policisty už známe. Zavolají oběti, vyděsí ji napadeným účtem, tajnou akcí nebo úvěrem na její jméno. Oběť poslechne, pošle peníze na „bezpečný účet“ a věří, že spolupracuje s bankou nebo policií.
Jenže ty peníze se pak musí někam pohnout.
Někdo je musí vybrat.
Podvodníci nepotřebují jen oběť. Potřebují ruce
Policie nedávno varovala před trikem s údajnou brigádou na testování bankovních aplikací. Ve skutečnosti podle ní podvodníci lákají lidi k tomu, aby si založili účet, předali údaje nebo přes účet nechali protéct peníze z jiných podvodů. Pak se peníze vybírají z bankomatu nebo posílají dál.
Na jeden takový inzerát mělo podle policie reagovat asi 400 lidí.
Čtyři sta.
To už není jeden podezřelý týpek. To je dost lidí na to, aby bylo jasné, že podvodníci míří i na obyčejnou nouzi a blbost. Na lidi, kteří chtějí rychlý přivýdělek a neumí si představit, že se kvůli tomu objeví v trestním spise.
Někdo z nich možná věděl moc dobře, do čeho jde. Někdo si jen nechtěl klást otázky. A někdo byl prostě hloupý, zoufalý nebo důvěřivý.
Právo by mezi těmi případy mělo umět rozlišovat.
Vybrat peníze nestačí. Musí se řešit, co člověk věděl
Tady mi vadí jednoduchá rovnice: vybral peníze z účtu, tedy pomáhal podvodu.
Tak snadné to být nemá.
Spolupachatelství podle trestního zákoníku stojí na úmyslném společném jednání. Pomoc k trestnému činu také vyžaduje úmysl. Člověk tedy musí vědět, že pomáhá trestné činnosti, případně s tím být srozuměný.
Když někdo za odměnu vybírá peníze a ví, že jde o peníze z podvodu, není moc co řešit. Tam žádná slza neukápne. Pomáhá uklidit kradené peníze a má nést následky.
Jenže pokud někdo opravdu uvěřil falešné brigádě, je automatické označení za spolupachatele dost ošemetné.
Podezřelé chování může spadat jinam. Třeba k legalizaci výnosů z trestné činnosti z nedbalosti, pokud člověku mělo dojít, že se účastní něčeho špinavého. To je pořád vážný problém. Jen je to jiná právní situace než vědomá pomoc podvodníkům.
A tohle rozlišení není akademická hra. Pro konkrétního člověka může znamenat rozdíl mezi tím, jestli je brán jako pachatel podvodu, pomocník, nedbalostní bílý kůň, nebo další napálený chudák.
Být naivní není omluvenka. Ale nemělo by to znamenat hned mříže
Aby bylo jasno: vybrat cizí peníze z bankomatu a předat je někomu dalšímu je šílenost.
Založit si účet pro cizího člověka je šílenost.
Poslat někomu přístupové údaje k účtu je šílenost na druhou.
Člověk nemusí být právník, aby mu u toho v hlavě zablikala červená kontrolka velikosti vánočního stromku.
Jenže špatný úsudek sám o sobě ještě neudělá z člověka člena organizované skupiny.
A to je přesně místo, kde by trestní právo nemělo sklouznout k pohodlnému řešení. Skutečný organizátor je často daleko. Používá falešná čísla, cizí účty, nastrčené profily, anonymní komunikaci. Nejde ho chytit tak snadno.
Člověk u bankomatu je naopak krásně vidět.
Kamera ho natočí. Banka má záznam. Policie má jméno. Případ najednou dostane konkrétní tvář.
To ale neznamená, že právě tahle tvář je hlavní pachatel.
Chudoba je pro podvodníky pracovní nástroj
Na těchto „brigádách“ je hnusné i to, na koho míří.
Na lidi bez peněz. Na lidi, kteří si řeknou, že pár stovek za jednoduchý úkol se hodí. Na ty, kteří se bojí přijít o příležitost. Na ty, kdo nejsou dost opatrní, dost vzdělaní nebo dost sebejistí na to, aby podivnou nabídku okamžitě zahodili.
Podvodníci nepoužívají jen technologii.
Používají i lidskou nouzi.
A pak zmizí. Zůstane okradená oběť, bílý kůň u bankomatu a policie, která musí rozmotat, kdo byl pachatel, kdo pomocník a kdo další kus nástroje.
Tohle rozmotávání nemůže být odfláknuté.
Má se zkoumat, jestli šlo o jeden výběr, nebo opakované výběry. Kolik člověk dostal. Jaké dostal instrukce. Jestli lhal. Jestli věděl, odkud peníze jsou. Jestli mu to bylo jedno. Jestli mu to mělo dojít. Jestli zakrýval stopy.
Detaily, nudné jako každá pořádná právničina.
Jenže právě v detailech se pozná rozdíl mezi vinou a jednoduchým hledáním někoho, koho je zrovna možné obvinit.
Nejlevnější článek řetězu bývá první na ráně
Telefonické podvody mají dvě oběti.
Ta první přijde o úspory. O tom se mluví hodně a správně.
Ta druhá někdy naletí na falešnou brigádu a skončí jako člověk, který špinavé peníze fyzicky vybral. O tom se mluví míň, protože to není tak čistý příběh. Není tam jen nevinná babička a zlý podvodník. Je tam někdo, kdo udělal hloupou věc za pár stovek.
Jenže i nepříjemné příběhy si zaslouží přesnost.
Kdo vědomě pomáhal podvodníkům, má nést trest.
Kdo byl lehkomyslný, má nést následky své lehkomyslnosti.
Ale kdo o podvodu nevěděl, nemá být automaticky nalepený na roli spolupachatele jen proto, že ho jako jediného zachytila kamera u bankomatu.
Trestat se má pachatel.
A někdy je nejtěžší nepodlehnout pokušení udělat pachatele z toho, kdo byl prostě nejblíž a nejsnáze k nalezení.
