Proč daníme cigarety? Aby lidé přestali kouřit. A proč tedy daníme práci?

Spotřební daně mají zdražit škodlivé věci a omezit jejich užívání. Jenže práci daníme také tvrdě. Co tím stát vlastně říká?

Když stát zvýší daň na cigarety, vysvětlení známe. Kouření škodí zdraví, stojí peníze zdravotní systém, způsobuje závislost a vyšší cena má lidi od kouření alespoň částečně odradit. Není to jediný důvod daně, samozřejmě stát rád vybírá peníze, ale preventivní logika je jasná: škodlivé chování zdražíme, aby ho bylo méně.

U alkoholu slyšíme něco podobného. Alkohol ničí játra, rozbíjí rodiny, přispívá k úrazům, násilí, závislostem a tisícům lidských tragédií. Když se mluví o jeho zdanění, opět se argumentuje zdravím, prevencí a společenskými náklady.

A pak je tu práce.

Tu také daníme. Ne symbolicky. Hodně. U průměrného bezdětného zaměstnance v Česku podle OECD v roce 2025 tvořil daňový klín 41,2 %. To neznamená, že samotná daň z příjmu člověku vezme 41 % výplaty. Znamená to něco praktičtějšího a pro běžného zaměstnance možná ještě důležitějšího: z celkové ceny práce, kterou za něj zaměstnavatel zaplatí, se přes daně a odvody významná část ztratí dřív, než peníze dorazí na účet.

A tady začíná nepříjemná otázka. Pokud daně skutečně umí odrazovat od cigaret, alkoholu nebo hazardu, proč si myslíme, že neodrazují od práce?

Daň není neutrální věc. Není to jen číslo v zákoně nebo řádek na výplatní pásce. Daň mění chování lidí.

Když něco zdražíte, část lidí toho začne kupovat méně. Část lidí hledá náhradu. Část lidí začne obcházet pravidla. U cigaret to stát chápe velmi dobře. Vyšší cena má snížit spotřebu, oddálit první zkušenost s kouřením a zmenšit škody, které závislost působí. U alkoholu a hazardu je logika podobná.

U práce ale najednou mluvíme jinak. Tam se vysoké zdanění často bere jako technická nutnost, o které se sice dá politicky hádat, ale bez většího přemýšlení nad tím, co vlastně dělá s motivací lidí pracovat, vydělávat víc, brát přesčasy, podnikat legálně nebo zaměstnávat další lidi.

Jenže ekonomická realita si nevybírá podle toho, jestli se nám zrovna hodí. Když stát zdraží cigarety, očekává, že lidé budou kouřit méně. Když stát zdraží práci, nemůže se divit, že lidé a firmy hledají způsoby, jak se vysokému zatížení vyhnout.

Někdy legálně. Někdy na hraně. Někdy úplně mimo pravidla.

Dnes máme pocit, že daň z příjmu je přirozená součást života. Člověk vydělá peníze, stát si vezme část, zaměstnanec dostane zbytek a jedeme dál. Jenže historicky to tak samozřejmé nebylo.

Jedním ze symbolických začátků moderní daně z příjmů je Británie. V roce 1799 ji zavedl premiér William Pitt mladší kvůli financování války s Francií. Nebyla to tehdy běžná každodenní daň, bez které by si lidé nedovedli stát představit. Bylo to mimořádné válečné opatření v mimořádné době.

Po napoleonských válkách přišla debata, jestli má daň pokračovat. Odpor byl velký. Lidé ji vnímali jako zásah do soukromí, jako dotazování státu na osobní finanční poměry a také jako porušení slibu, že jde jen o dočasné válečné opatření. V roce 1816 byla britská daň z příjmu zrušena. Jenže stát na podobné příjmy nezapomíná dlouho. V roce 1842 se daň vrátila, tentokrát v mírové době, a z dočasnosti se postupně stala trvalá součást veřejných financí.

To je na daních fascinující a zároveň trochu děsivé. Mnoho z nich začíná jako náplast na výjimečnou situaci. Válka, krize, deficit, reforma, mimořádná potřeba. Pak si na ně stát zvykne. A z náplasti se stane orgán, bez kterého už rozpočet neumí fungovat.

Na našem území mělo zdanění příjmů samozřejmě různé historické předchůdce. Nebylo to tak, že by lidé do roku 1992 žili v daňovém ráji a pak najednou přišla daň z příjmu. Za socialismu existovala mimo jiné daň ze mzdy a další konstrukce, které měly nejen fiskální, ale také regulační a sociální funkci.

Moderní český systém daní z příjmů je ale spojený hlavně s transformací po roce 1989 a daňovou reformou účinnou od 1. ledna 1993. Tehdy začal platit zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Spolu s ním se do nové ekonomiky zařadilo také pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění.

A právě tady vzniká častý optický trik. Když se řekne, že daň z příjmu fyzických osob je 15 %, vypadá to relativně snesitelně. Jenže zaměstnanec nežije v učebnici daňového práva. Zaměstnanec žije v rozdílu mezi tím, kolik jeho práce stojí zaměstnavatele, a tím, kolik mu přijde na účet.

K tomu nestačí dívat se jen na daň z příjmu. Musí se přičíst sociální a zdravotní pojištění zaměstnance, sociální a zdravotní pojištění zaměstnavatele a celková cena práce. Část odvodů je přitom schovaná na straně zaměstnavatele, takže ji zaměstnanec často emocionálně necítí jako „svoje peníze“. Ale ekonomicky to jeho práce zaplatit musí.

Jestliže práce zaměstnance stojí firmu určitou částku a zaměstnanec dostane výrazně méně, není podstatné, že se tomu jednou říká daň, jindy pojistné a jindy odvod. Pro motivaci pracovat, zaměstnávat a legálně vydělávat je důležitý výsledek.

Nechci tvrdit, že práce nemá být daněná vůbec. Stát potřebuje peníze. Školy, nemocnice, silnice, policie, soudy, obrana, důchody ani sociální služby se nezaplatí dobrým slovem. Vážná debata o daních nemůže začínat větou, že daně jsou krádež a hotovo. To je možná hezký slogan na tričko, ale ne daňová politika pro stát s deseti miliony obyvatel.

Jenže stejně tak nemůžeme předstírat, že je jedno, co daníme.

Cigarety škodí. Alkohol škodí. Hazard škodí. U těchto věcí dává smysl, že se stát ptá, jak jejich užívání omezit a jak kompenzovat společenské náklady. Práce je ale jiný případ. Práce živí domácnosti, financuje veřejné služby, drží sociální systém, dává lidem samostatnost a brání tomu, aby byli závislí na státu.

Přesto ji daníme tak samozřejmě, jako by šlo o další společenskou neřest.

To je podle mě největší absurdita. Stát na jedné straně říká, že chce aktivní lidi, nízkou nezaměstnanost, vyšší mzdy, větší produktivitu a méně závislosti na dávkách. Na druhé straně stojí mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a z ceny práce si bere tak velký díl, že se pak všichni tváří překvapeně, když lidé hledají obchvat.

Když je práce drahá, lidé se jí snaží zlevnit. Firmy i pracovníci.

Někdo tlačí na švarcsystém. Někdo pracuje načerno. Někdo nechce oficiálně přiznat celý příjem. Někdo raději vezme část peněz bokem. Někdo si řekne, že další přesčas už za to nestojí. Někdo místo zaměstnance najme OSVČ, i když to právně smrdí na sto metrů. Někdo odjede do zahraničí. Někdo prostě zůstane v šedé zóně, protože legální práce je pro něj po započtení všech odvodů příliš nevýhodná.

Samozřejmě tím neomlouvám porušování zákona. Ale stát by neměl dělat, že se to děje ve vzduchoprázdnu. Když nastavíte systém tak, že legální práce je velmi zatížená, vytváříte tlak na únikové cesty. Můžete proti nim bojovat kontrolami, pokutami a inspekcemi. Jenže to řeší následek, ne příčinu.

U tabáku stát ví, že cena mění chování. U práce se občas tváří, že cena práce žádné chování nemění. To je pohodlná fikce.

Rozumná daňová politika by neměla jen hledat, kde se dá vybrat nejvíc. Měla by se ptát, jaký svět tím vytváří.

Pokud stát více zdaňuje škodlivou spotřebu, vysílá signál: tohle chování nechceme podporovat. Pokud tvrdě zdaňuje práci, vysílá také signál, i když ho možná nechce slyšet: práce je vhodný zdroj peněz, protože zaměstnanec neuteče tak snadno jako kapitál, spotřebitel nebo velká firma s daňovými poradci.

A právě v tom je problém. Práce je snadný terč. Je vidět, dá se srazit u zdroje, zaměstnanec ji neschová do daňového ráje a většina lidí nemá sílu každý měsíc bojovat se systémem. Prostě dostanou čistou mzdu a jdou dál. Jen u toho postupně získávají pocit, že stát je tichý společník jejich práce, který se neptal, jestli se může přidat.

Nejde o to zrušit daně z práce přes noc. To by byla pohádka. Jde o směr. Pokud chceme, aby lidé pracovali legálně, vydělávali, zvyšovali si kvalifikaci a nebáli se přijmout lepší práci jen proto, že z další koruny jim zůstane překvapivě málo, musíme se bavit o tom, zda je práce zatížena rozumně.

Cigarety daníme, protože chceme méně kouření. Alkohol daníme, protože víme, že jeho nadužívání stojí společnost obrovské peníze a lidské životy. Hazard daníme, protože nechceme předstírat, že závislost na sázení je běžná zábava bez následků.

Dobře.

Tak proč tak tvrdě daníme práci?

Pokud práce není neřest, proč se k ní daňově chováme jako k něčemu, z čeho je potřeba každý měsíc ukrojit obrovský kus? Pokud chceme, aby lidé pracovali, proč jim zvyšujeme cenu legální práce? Pokud chceme, aby firmy zaměstnávaly, proč děláme ze zaměstnance tak drahou položku? A pokud víme, že daně mění chování, proč předstíráme, že u práce to najednou neplatí?

Stát samozřejmě potřebuje příjmy. Ale neměl by zapomínat, že daně nejsou jen technika. Jsou to pobídky, tresty, signály a někdy i velmi drahé iluze.

A jestli opravdu platí, že čím víc něco zdaníme, tím méně toho lidé budou dělat, pak bychom si měli dát zatraceně velký pozor, když tak ochotně daníme práci.

Protože pracovat není kouřit cigarety. A výplatní páska by neměla vypadat jako pokuta za to, že člověk nechce sedět doma.