Když zákon na digitální dědictví nepamatuje, musí si lidé vše zařídit sami

Byt, auto a peníze po nás projdou dědickým řízením. Jenže stále větší část života máme zamčenou v telefonu, cloudu a internetových účtech. A tam už notář univerzální heslo nemá.

Lidé se smrti přirozeně vyhýbají. Já také nemám v diáři napsáno: úterý – nákup, středa – práce, čtvrtek – promyslet vlastní skon.

Jenže stejně jednou umřeme.

A po dnešním člověku už nezůstane jen byt, auto, oblečení a krabice fotografií. Zůstane telefon, e-mail, cloud, sociální sítě, předplatná, rozepsané dokumenty, tisíce fotek a možná i nějaké peníze či podnikání schované za dvoufázovým ověřením.

Rodina ví, že tam všechno je. Ale po smrti nemá možnost se tam dostat.

Občanský zákoník říká, že pozůstalost tvoří celé jmění zemřelého s výjimkou práv a povinností vázaných čistě na jeho osobu.

Výborně. Takže dědic zdědí váš notebook, telefon i majetková práva.

Jenže vlastnit zamčený telefon a dostat se do něj jsou dvě úplně jiné věci. Notář může potvrdit, že zařízení patří dědici. Nemůže ale přesvědčit šifrování, aby se nad rodinnou tragédií lidsky zamyslelo a pustilo ho dál.

Kód neznáte. Heslo k e-mailu neznáte. Ověřovací SMS chodí na číslo, které už nikdo nepoužívá. Obnovovací e-mail vede na další účet, ke kterému rovněž nikdo nezná heslo.

Moderní dědictví někdy připomíná truhlu plnou rodinných vzpomínek, od které zesnulý spolkl klíč.

Zvlášť pěkné je to u datové schránky.

Po smrti fyzické osoby ji stát automaticky znepřístupní. Nové zprávy už dovnitř ani ven nejdou. Do starších zpráv lze za určitých podmínek nahlížet ještě tři roky, ale pokud člověk neměl Datový trezor nebo jinou archivaci, samotné zprávy se běžně uchovávají jen omezenou dobu.

Takže rodina řeší pohřeb, dědictví, energie, banku a zrušení smluv. Do toho má ideálně zjistit, zda zesnulý neměl v datovce něco důležitého, než se z digitální pozůstalosti stane digitální prázdnota.

Digitální a informační agentura doporučuje přidat do schránky pověřenou osobu už za života.

To je rozumné.

Kolik běžných lidí to podle vás udělalo?

Přesně.

Apple umožňuje nastavit kontaktní osobu pro pozůstalost. Ta po smrti uživatele předloží úmrtní list a zvláštní přístupový klíč. Poté se může dostat například k fotografiím, zprávám, poznámkám nebo souborům.

Ale ne ke všemu. Nedostane hesla z klíčenky, platební údaje ani některé zakoupené položky.

Google má Správce neaktivních účtů. Můžete určit až deset lidí, kterým po delší neaktivitě zpřístupní vybraná data nebo je alespoň informuje.

Tedy Apple a Google už mají plán pro případ, že zemřete.

Máte ho také?

Nemyslím tím, že napíšete všechna hesla na papír a přilepíte ho na lednici. To by sice usnadnilo práci pozůstalým, ale ještě více případnému zloději.

Stačí vytvořit jednoduchý plán. Sepsat, jaké důležité účty máte, kde jsou uložené dokumenty a fotografie, co se má smazat a co zachovat. Nastavit kontakt pro pozůstalost, správce neaktivního účtu a pověřenou osobu v datové schránce.

Přístupové údaje je třeba uložit bezpečně tak, aby rodina věděla, kde je po vaší smrti hledat, ale nemohla vám už za života ze zvědavosti pročítat konverzace.

Tady doporučuji důvěřovat opravdu spolehlivému člověku.

Ne kamarádovi, který vám po třech pivech odemyká telefon obličejem, zatímco spíte.

Po našich prarodičích zůstaly dopisy a fotografie v krabicích. Nebyly dokonale chráněné, ale rodina je mohla vzít do ruky.

Po nás zůstanou gigabajty vzpomínek zamčené za heslem, které jsme nikomu neřekli, protože bezpečnost především.

A pak se může stát, že rodina zdědí telefon za třicet tisíc, ale ne jedinou fotografii, která v něm byla.

Smrt je nepříjemné téma. Digitální pozůstalost ještě nepříjemnější.

Jenže je lepší strávit půl hodiny jejím nastavením za života než nechat rodinu po smrti hádat, jestli vaše heslo obsahovalo jméno kočky, rok narození a vykřičník.