Kyša vs. Kotleta. Sudetenland ukazuje, kdo je lepší autor

Že se za pseudonymem František Kotleta, autorem záměrně brakové akční fantastiky, skrývá novinář Leoš Kyša, už několik let není tajemstvím. Mystifikační hra s Kotletou, pulpovým miláčkem a Kulhánkovým následovníkem, pokračuje buď ze setrvačnosti, nebo pro zábavu nebo zkrátka proto, že se jedná o dobře zavedenou literární značku. Čtenáři lačnící po nahláškovaných řežbách plných střílení a sexu sáhnou po Kotletovi najisto. Závěrem loňského roku překvapil Kotleta dvěma věcmi - vydáním vážněji a osobněji laděného Sudetenlandu pod vlastním jménem a změnou nakladatele.

Čtrnáct let - od sci-fi série s Danielem Kalandrou z vesmíru, jemuž vévodí islám - působil Kyša/Kotleta jako dvorní autor (a také editor povídkových antologií) nakladatelství Epocha; zejména byl tahounem její fantastické edice. Výjimku tvoří úplně první vydání Hustýho nářezu, v němž se mýtus Kotleta zrodil. Sudetenland však vyšel pod značkou Vendeta, což je edice Našeho nakladatelství společnosti Dobrovský s.r.o., provozující též celorepublikovou distribuční síť. Až na drobné vyjádření, že k přechodu k Dobrovskému zkrátka došlo a spolupráce bude pokračovat, neproběhlo veřejným prostorem žádné vysvětlení této změny. Starší kotletovky jsou u Epochy k dostání dál, ale nové knihy už Kyša vydává u Dobrovského, a to včetně novinky Černá smečka, podepsané opět kotletovským pseudonymem.

Buď autor, nebo jeho nový nakladatel si dobře uvědomili bestsellerový potenciál Sudetenlandu, přece jen se nejedná o brakovou fantastiku, ale o detektivku a téma a prostředí atraktivní pro českou prózu (viz mj. úspěch série Sudetský dům Štěpána Javůrka), a zázemí v distribuční síti a sociálních sítích s velkým dosahem dovedně využili ve prospěch raketových prodejů románu. Už několik týdnů se ostatně drží v TOP10 nejprodávanější beletrie podle SČKN. Kyša a Dobrovský tak začali spolupráci přínosnou pro obě strany.

Podívejme se na teď to, zda a čím se Sudetenland od ostatních kotletovkek liší a zda Kyša pod vlastním jménem dosahuje vyšších literárních kvalit než pod pseudonymem, jakkoli subjektivní takové hodnocení může být.

Protagonista Sudetenlandu, novinář Lichke, je typickým kotletovským hrdinou. Mužem kolem třicítky, vyprávějícím příběh ze svého pohledu, v ich-formě a minulém čase. Jen tady není supermanem, využívajícím své nadlidské schopnosti, a tak ho rány a únava - stejně jako enormní množství vykouřených cigaret - citelně bolí a ovlivňují jeho úsudek. Kyša je oproti Kotletovi coby autor realističtější.

Děj románu je podobně zamotaný jako u všech autorových akčních nářezů. Kde Kotleta střídá akci, odpočinek, spřádání plánů, novou akci, zádrhel, řešení a tak stále dokola, Kyša vrství novinářské vyzpovídání dalších a dalších respondentů, většinou starších Němců s podobně znějícími (nebo úplně stejnými!) jmény, ve snaze dobrat se pravdy v případu vraždy. Pátrání je však stejně nejasné a nahodilé jako Kotletovy rubačky. Jednotlivé scény splývají a je velmi těžké v nich vysledovat logický děj, který by postupoval odněkud někam z pochopitelných důvodů. Pokud nelze udržet v paměti jména postav a vztahy mezi nimi, je to pro detektivku ještě větší problém než pro akční fantasy/sci-fi Brak. Při závěrečném rozuzlení si ve shodě s protagonistou přejete jediné: už odtamtud proboha vypadnout a konečně se vyspat.

Fantastických prvků se Kyša ani v Sudetenlandu úplně nevzdává. Jeho román je alternativní historií - odehrává se v létě po sametové revoluci v Československu, kde ovšem neproběhl odsun Němců v takovém rozsahu, jako tomu bylo ve skutečnosti. Tato alternativní historie je upravená opravdu jen drobítek, o stupínek jako by přitápěla pod kotlem, aby konflikty v pohraničí vystoupily výrazněji a vyvřely rychleji. Nenechte se však mýlit, v Sudetenlandu čteme o naší nedávné historii, o naší politice a společnosti. To je jeho největším plusem.

Dobře funguje i novinářský přístup protagonisty Lichkeho. Jeho snaha o nalezení pravdy a vyjádření objektivity při pokusu vyrovnat se s minulostí. Ne snad tím, že bychom na ni zapomněli a mávli nad ní rukou. Lichke spolu s Klárou, druhou hlavní postavou, zastávají a žijí názor, že minulost se sice nedá smazat, ale nemusíme z ní do budoucna vytahovat stará příkoří a tahat je s sebou jako nějaké balvany, závaží. Nechtějí si neustále vyčítat hříchy otců a dědů, za něž nemohou. Vědí, že takových výčitek nic dobrého a perspektivního nevzejde. Tato lekce etiky - byť zasazená do devadesátkových kulis - je aplikovatelná i v naší době. Některé čtenáře však může podobné mudrování a poučování lehce otravovat.

V Sudetenlandu názorně vidíme, že Kyšu lze z Kotlety udělat snadno a rychle: 1) odstranit výrazné prvky fantastiky, 2) ukáznit slovník (sprosťárny ven), 3) eliminovat scény explicitního násilí a sexu. Toť vše. Autora nepředěláte. Kyša není lepší Kotleta. Je to stále tentýž autor se svým světonázorem i tvůrčími postupy.

I kdyby Sudetenladland vydal pod pseudonymem, jeho fanoušci by mu to odpustili. Takto může tento tah přilákat nové čtenáře z řad širší veřejnosti, kteří dosud s fenoménem Kotleta obeznámeni nejsou. Názorově se mohou střetnout nad vyzněním příběhu nebo nad tím, zda je dobové novinové články uvozující kapitoly zdržovaly, nebo obohacovaly. Ale ať už nezaujatýma nebo poučenýma očima, budou číst stejnou knihu jediného autora, využívajícího svá dvě „jména“ jako značky, brandy pro podobné produkty z jedné tovární linky. Knihu přinášející zajímavý námět, ovšem pokulhávající v jeho zpracování.

V epilogu Kyša píše, že ač se to může zdát divné, „většina příběhů, vyprávěných historek a dějinných událostí popsaných v této knize se doopravdy stala a lidé, kteří se zde objevili, skutečně žili či stále žijí mezi námi“. Pokud při práci na Sudetenlandu zpracovával nějakou autentickou látku, měl ji mnohem výrazněji adaptovat - pročistit a zpřehlednit ve prospěch čtenářů a svého textu.

Podcast Proč je to bestseller vychází vždy 10., 20. a 30. v měsíci. Rozebírám v něm aktuální knižní hity a píšu povídky ve stylu daných autorů. Zvu vás k poslechu! YouTube.com/@PJTBpodcast