Článek
Toho dne se nezřítila jen dvě obrovská mrakodrapová dvojčata v New Yorku. Zřítila se také představa, že moderní svět je dostatečně bezpečný, racionální a chráněný před fanatismem. Zřítila se iluze, že terorismus je něco vzdáleného, co se děje „někde jinde“. Zřítila se víra, že civilizovaný svět má všechny hrozby pod kontrolou.
Najednou celý svět sledoval záběry, které vypadaly jako z katastrofického filmu, jenže nebyly hrané. Byli to skuteční lidé. Skutečné životy. Skutečná smrt. Lidé, kteří ráno vstali, dali si kávu, rozloučili se s rodinou, nastoupili do práce nebo do letadla a netušili, že už se nikdy nevrátí domů.
A právě to by se podle mě nemělo nikdy ztratit v debatách, které se kolem 11. září vedou. Můžeme mít různé názory na Spojené státy. Můžeme kritizovat americkou zahraniční politiku. Můžeme mluvit o válkách v Afghánistánu a Iráku, o sledování lidí, o Patriot Actu, o Guantánamu, o všech chybách a selháních, která následovala. To všechno je legitimní. Ale v momentě, kdy někdo začne zlehčovat smrt tisíců civilistů jen proto, že se to stalo v Americe, přestává to být kritika politiky a začíná to být obyčejná lidská bezcitnost.
A to je něco, co mě na dnešní době opravdu štve.
Žijeme ve světě, kde si spousta lidí plete „vlastní názor“ s cynismem. Kde je pro některé skoro povinností být za každou cenu proti oficiální verzi, proti většině, proti soucitu, proti elementární slušnosti. Jako kdyby empatie byla slabost. Jako kdyby uznat tragédii znamenalo automaticky souhlasit se vším, co USA kdy udělaly. Jenže takhle normální uvažování nevypadá.
Člověk může říct: „Ano, 11. září byl odporný teroristický útok na nevinné lidi.“ A zároveň může říct: „Ano, reakce USA po 11. září přinesla obrovské množství problémů, utrpení a morálních selhání.“ Tyhle dvě věci se nevylučují. Naopak. Dospělý pohled na svět znamená umět držet v hlavě víc pravd najednou.
Jenže sociální sítě milují jednoduchost. Buď jsi s námi, nebo proti nám. Buď jsi pro Ameriku, nebo ji nenávidíš. Buď věříš všemu, nebo ničemu. A právě 11. září se v tomhle stalo symbolem toho, jak špatně dnes umíme přemýšlet. Místo tiché úcty k obětem často vidíme hádky, výsměch, konspirace a politické přestřelky.
Přitom základní pravda je jednoduchá: 11. září zemřeli lidé, kteří si nezasloužili zemřít.
Byli mezi nimi hasiči, policisté, zaměstnanci kanceláří, cestující v letadlech, rodiče, děti něčích rodičů, manželé, manželky, přátelé. Lidé, kteří neměli žádnou možnost se bránit. Lidé, jejichž poslední minuty byly naplněné hrůzou, kterou si většina z nás nedokáže ani představit. A k tomu se přidali záchranáři, kteří do těch budov běželi ve chvíli, kdy ostatní utíkali ven. Někteří z nich věděli, že se nemusí vrátit. Přesto šli.
Tohle je podle mě jedna z nejsilnějších částí celého příběhu 11. září. Ne jen pád věží. Ne jen geopolitika. Ale lidská odvaha uprostřed naprostého chaosu. Hasiči stoupající po schodech nahoru, zatímco budova umírala. Operátoři na tísňových linkách, kteří se snažili uklidnit lidi uvězněné v horních patrech. Cestující v letadle United 93, kteří pochopili, že už možná nemají šanci přežít, ale stále mohou zabránit dalšímu masakru. To nejsou abstraktní hrdinové z plakátu. To byli obyčejní lidé, kteří se v neobyčejném okamžiku rozhodli jednat.
A možná právě proto 11. září tolik bolí. Protože v něm vidíme obě tváře lidstva najednou. Na jedné straně fanatismus, nenávist a touhu zabíjet nevinné ve jménu ideologie. Na druhé straně odvahu, obětavost a schopnost lidí pomáhat i ve chvíli, kdy je to může stát život.
Ale 11. září není jen o minulosti. Je i o tom, co přišlo potom.
Po útocích se svět změnil. Letiště se změnila. Bezpečnostní kontroly se změnily. Politika se změnila. Jazyk se změnil. Najednou se začalo mnohem víc mluvit o „válce proti teroru“. Slovo bezpečnost získalo skoro magickou moc. A když se lidé bojí, jsou ochotni přijmout věci, které by v klidnější době odmítli.
To je podle mě jedna z nejdůležitějších lekcí 11. září: strach je nebezpečný politický nástroj. Strach dokáže spojit společnost, ale také ji dokáže zaslepit. Dokáže přimět lidi, aby souhlasili s válkami, se sledováním, s podezříváním celých skupin obyvatel. Dokáže změnit oběti tragédie v argument pro další násilí. A přesně to se po 11. září v mnoha ohledech stalo.
Je důležité říct nahlas, že teroristé byli viníci útoků. Odpovědnost za smrt tisíců lidí nesou ti, kteří útoky naplánovali a provedli. Ale stejně tak je potřeba říct, že reakce na zlo může sama vytvářet další zlo, pokud ztratí hranice. A svět po 11. září ty hranice často ztrácel.
Afghánistán. Irák. Tajné věznice. Mučení. Islamofobie. Nekonečné války. Miliony lidí, kterým se život změnil nebo zničil kvůli rozhodnutím mocných. To všechno patří do příběhu po 11. září. Ne proto, aby se omlouval terorismus. Ten omluvit nejde. Ale proto, abychom pochopili, že tragédie může být zneužita. Že bolest obětí může být politicky vytěžena. Že spravedlivý hněv se může proměnit v nebezpečnou mašinu, která semele i nevinné.
A tady se dostáváme k nepříjemné otázce: vyhráli teroristé?
Ne ve vojenském smyslu. Ne v tom, že by zničili Západ. Ale v něčem jiném možná ano. Chtěli vyvolat strach. A strach skutečně přišel. Chtěli rozdělit svět. A svět se rozdělil. Chtěli přinutit mocné země k reakcím, které vytvoří další nenávist. A přesně to se v mnoha případech stalo. 11. září tedy nebylo jen jednorázovým útokem. Byl to začátek řetězové reakce, jejíž následky cítíme dodnes.
A právě proto mi vadí, když se o 11. září mluví povrchně. Jedni z toho dělají jen posvátný symbol, o kterém se nesmí diskutovat kriticky. Druzí z toho dělají jen konspirační atrakci, kde se úplně ztrácí lidské utrpení. Obojí je špatně.
Podle mě bychom měli 11. září vnímat jako tragédii, varování a zrcadlo.
Tragédii, protože zemřely tisíce nevinných lidí.
Varování, protože fanatismus a nenávist dokážou během chvíle zničit životy, města i pocit bezpečí.
A zrcadlo, protože nám ukazuje, jací jsme, když se bojíme. Jestli dokážeme zůstat lidmi, nebo se necháme strachem proměnit v někoho, kým jsme nikdy být nechtěli.
Největší chyba by byla myslet si, že 11. září je jen americká událost. Není. Je to světová událost. Zasáhla politiku, bezpečnost, mezinárodní vztahy, média i každodenní život lidí po celém světě. I člověk, který nikdy nebyl v New Yorku, žije ve světě, který 11. září pomohlo vytvořit.
A možná právě dnes, kdy je svět opět plný napětí, válek, propagandy a nenávisti, má smysl si tuhle událost připomínat víc než jen fotkou hořících věží. Nestačí napsat „never forget“ a jít dál. Otázka je, co přesně nemáme zapomenout.
Nemáme zapomenout oběti.
Nemáme zapomenout hrdiny.
Nemáme zapomenout, kam vede fanatismus.
Nemáme zapomenout, jak snadno se strach používá k ovládání lidí.
Nemáme zapomenout, že kritika mocných nesmí znamenat pohrdání mrtvými.
A nemáme zapomenout, že lidskost se pozná hlavně ve chvílích, kdy je nejsnazší ji odhodit.
Pro mě osobně je 11. září připomínkou toho, že civilizace není samozřejmost. Není to něco, co jednou máme a už o to nikdy nepřijdeme. Civilizace stojí na křehkých věcech: na důvěře, soucitu, pravidlech, pravdě, schopnosti rozlišovat mezi viníkem a nevinným. Jakmile tohle ztratíme, nemusí se zřítit žádná budova, aby se zhroutil svět kolem nás.
A proto bych byla ráda, kdybychom o 11. září nemluvili jen jako o útoku na Ameriku. Byl to útok na obyčejné lidi. Na představu bezpečného rána. Na víru, že do práce nebo do letadla nastoupíte a zase se vrátíte domů. Byl to útok na lidskou každodennost.
A jestli má mít připomínka 11. září nějaký smysl, pak ne v nenávisti. Ne v konspiracích. Ne v politických výkřicích. Ale v tom, že si řekneme: tohle se stalo lidem jako my. A svět po takové události nesmí být jen tvrdší, podezřívavější a krutější. Měl by být také moudřejší.
Bohužel si nejsem jista, jestli jsme se opravdu poučili.
Možná jsme se naučili víc kontrolovat letiště, ale méně kontrolovat vlastní strach. Možná jsme se naučili rychleji označovat nepřítele, ale pomaleji chápat souvislosti. Možná jsme se naučili říkat „nikdy nezapomeneme“, ale zapomněli jsme, že vzpomínka bez lidskosti je jen prázdné heslo.
11. září 2001 tak pro mě není jen den, kdy spadla Dvojčata. Je to den, kdy se ukázalo, jak hluboko může klesnout lidská nenávist — a zároveň jak vysoko se může zvednout lidská odvaha.
A jestli si z toho máme něco odnést, pak tohle:
Mrtvé neuctíme tím, že budeme slepě nenávidět. Neuctíme je tím, že budeme papouškovat politická hesla. Neuctíme je ani tím, že budeme jejich smrt zlehčovat kvůli vlastní potřebě být „proti systému“.
Uctíme je tím, že budeme umět rozlišovat mezi spravedlností a pomstou. Mezi kritikou a cynismem. Mezi bezpečností a strachem. Mezi vírou a fanatismem. Mezi člověkem a ideologií.
Protože 11. září nebylo jen o tom, co dokáže nenávist udělat světu.
Bylo i o tom, co svět dovolí, aby nenávist udělala s ním.
