Článek
A pak přišla dospělost. Nenápadně, bez varování.
Dnes se přichytávám při tom, že projíždím kontakty v telefonu nebo fotky na sociálních sítích a zastavuji se u jmen lidí, kteří pro mě dříve znamenali celý svět. Dnes si maximálně jednou za rok popřejeme k narozeninám mechanickým textem s obrázkem. A někteří z našeho života zmizeli úplně. Bez hádky, bez vysvětlení, bez dramatu.
Jak je možné, že lidé, se kterými jsme prožili ty nejintenzivnější roky života, jsou pro nás najednou cizí?
Nejzvláštnější na tom všem je, že za koncem většiny těchto přátelství nestojí žádná podlost ani zásadní konflikt. Nepohádali jsme se o peníze, nepřebrali si partnery ani si neprovedli nic zlého.
Prostě jsme jen začali žít své vlastní životy.
V mládí nás spojoval společný čas a stejná životní fáze. Seděli jsme v jedné lavici, řešili stejné učitele, chodili do stejných hospod. Jenže v dospělosti se cesty rozbíhají. Jeden se ponoří do budování kariéry a hypotéky, druhý založí rodinu a jeho svět se na léta smrskne na plenky, školky a dětské nemoci, třetí se odstěhuje na druhý konec republiky nebo do zahraničí.
Najednou zjistíte, že naplánovat jedno obyčejné odpolední kafe vyžaduje koordinaci na úrovni mezinárodního summitu. „Tenhle týden nemůžu, malé rostou zuby. Příští týden mám v práci uzávěrku. A ten další jedeme k rodičům…“ A tak schůzku odkládáte, až to nakonec úplně vyšumí.
Možná to znáte taky. Po letech se s takovým člověkem konečně sejdete. Těšíte se, jak navážete přesně tam, kde jste dřív skončili. Jenže po prvních dvaceti minutách, kdy proberete povinné otázky - co práce, co rodina a jak se mají staří známí, najednou zavládne ticho.
S mrazením v zádech si uvědomíte, že kromě vzpomínek na minulost už nemáte vůbec nic společného.
Vaše hodnoty, názory na svět, životní vkus i priority se během let posunuly úplně jiným směrem. Sedíte naproti člověku, kterého jste znali skrz naskrz, ale dnes před vámi sedí cizinec, se kterým si vlastně nemáte co říct.
A to bývá ten nej smutnější moment – zjištění, že to, co vás spojuje, už není přítomnost, ale jen nostalgie.
Dřív jsem z toho bývala smutná. Měla jsem výčitky svědomí. Říkala jsem si, jestli jsem nebyla špatná kamarádka já. Proč jsem víc nevolala? Proč jsem se víc nesnažila udržet ten kontakt za každou cenu?
Dnes už se na to dívám jinak.
Pochopila jsem, že většina přátelství v našem životě je zkrátka na dobu určitou. A je to tak v pořádku. Někteří lidé do našeho života vstoupí jen na určitou kapitolu. Aby nás něco naučili, aby nám pomohli projít dospíváním, těžkým obdobím nebo abychom s nimi jednoduše prožili nezapomenutelné mládí.
Když ta kapitola skončí, neznamená to, že to přátelství bylo falešné. Bylo skvělé a opravdové – ale mělo svůj vymezený čas.
Dnes už netlačím na pilu. Oceňuji kvalitu před kvantitou. Je lepší mít kolem sebe jednoho nebo dva lidi, se kterými můžete mlčet i plakat v přítomnosti, než desítky „známých“, se kterými vás pojí už jen vzpomínky na to, co bývalo.
Jak to máte vy? Udrželi jste si partu a nejlepší kamarády ze školy až do dospělosti, nebo vám zbyly jen vzpomínky? A stalo se vám taky, že jste se po letech potkali s nejlepším přítelem z mládí a zjišťovali, že si nemáte co říct?
