Článek
Většina z nás tehdy neměla o akciích, dividendách aj. ani ponětí. A právě na tom vyrostl jeden z největších příběhů promarněných příležitostí, na který dodnes vzpomínám pokaždé, když vidím starou televizi.
Můj strýc Karel byl vždycky praktický chlap. Žádný snílek. Když se v roce 1992 rozjela první vlna, měl jasno: „Nějaké papíry na zdi mě nezajímají, chci vidět reálné věci.“
Zatímco můj otec celé večery seděl nad tlustými novinovými přílohami, luštil kódy podniků a nakonec své body vsadil na energetiku a banky, strýc udělal to, co tehdy udělaly statisíce Čechů.
Naletěl na lákavou nabídku jednoho z překupníků, kteří stáli před poštou. Ti nabízeli hotové peníze na ruku – pět, sedm, někdy i deset tisíc korun za celou knížku. Pro obyčejnou rodinu to tehdy byly obrovské peníze, téměř dva celé průměrné měsíční platy.
Karel knížku střelil hned v první vlně. A peníze neutratil za jídlo. Koupil si sen tehdejší doby: zbrusu novou barevnou televizi s dálkovým ovladačem a teletextem.
Celá rodina se tehdy k němu chodila dívat na zprávy a na seriály ze západu. Byli jsme z té televize paf. Ovladač v ruce znamenal luxus. Sousedé Karlovi plácali po ramenou: „Dobře jsi udělal, Karle. Máš doma jistotu. Co z toho má támhle Franta s těma svýma papírama? Ty fondy to stejně všechno rozkradou.“
A měli napůl pravdu. Mnoho fondů skutečně skončilo vytunelovaných a lidem zbyly jen oči pro pláč. Jenže otec do fondů nešel. Vsadil přímo na akcie konkrétních strategických podniků.
Čas plynul. Barevná televize po sedmi letech dosloužila, obrazovka začala zrnit, ovladač lepil a nakonec skončila ve sběrném dvoře. Byla to běžná spotřební věc, jejíž hodnota padla na čistou nulu.
Před pár lety jsme na rodinné oslavě seděli u stolu a přišla řeč na peníze a důchody. Otec se jen usmál a vytáhl starý výpis ze střediska cenných papírů. Akcie energetických závodů celá ta léta držel. Nejenže mu za ta desetiletí vyplatily na dividendách stovky tisíc korun, které mu pomohly zrekonstruovat dům a dopřát si klidný důchod, ale samotná hodnota jeho portfolia dnes představuje sumu, za kterou by se dal pořídit menší byt.
Strýc Karel tehdy seděl, míchal kávu v porcelánovém hrnku a díval se do země. Vyměnil majetek, který mohl zajistit jeho děti, za bednu, která po pár letech přestala fungovat.
Dnes často slýchám vrstevníky, jak kroutí hlavou nad dnešními třicátníky, kteří investují do podílových fondů, akcií na burze nebo zlata. Říkáme jim: „Dejte to do cihel, peníze musíte mít pod polštářem.“
Ale když se ohlédnu za devadesátkami, uvědomuji si, že jsme tehdy udělali stejnou chybu. Zaměnili jsme okamžitou spotřebu za dlouhodobý majetek. Chtěli jsme mít hned doma video, televizi, dovozovou pračku nebo západní ojetinu, a mávli jsme rukou nad podíly ve fabrikách a elektrárnách, které tady stály a fungovaly desítky let.
Kuponová privatizace byla pro mnohé zklamáním a symbolem podvodů. Pro ty, kteří ale nechtěli rychlé peníze na ruku za barevný blikající zázrak techniky, to byla nejlepší investice života.
A jak jste na tom byli v devadesátkách vy? Prodali jste kuponovku za hotové, nechali se zlákat sliby Viktora Koženého a „jistotou desetinásobku“, nebo jste akcie podrželi až dodnes? Napište své vzpomínky do komentářů.
