Článek
Stojíme na prahu nové formy totality – té vztahové. Věříme, že čím víc toho o sobě navzájem víme, tím víc se milujeme. Ale pravda je mnohem surovější: čím víc toho o sobě „vypátráme“, tím méně zbývá k objevování a tím snadnější je toho druhého ovládnout.
Pokud po vás partner vyžaduje přístup k vašim zprávám nebo sledování vaší polohy „pro jistotu“, neprovádí akt lásky. Provádí digitální znásilnění vaší identity. A věřte mi, že u telefonu to nikdy nekončí. Je to jen první prolomená barikáda na cestě k totální anexi vaší bytosti.
Láska vs. vyšetřovací vazba
Musíme začít nazývat věci pravými jmény. Mezi zájmem o druhého a detektivní prací leží propast, kterou mnozí přešlapují s děsivou lehkostí. Milovat znamená přijmout fakt, že ten druhý je svobodná bytost. Důvěra není o tom, že „vím, co děláš, protože tě sleduju“. Důvěra je o tom, že nevím, co děláš a je mi to jedno, protože ti věřím.
Jakmile natáhnete ruku po partnerově telefonu nebo si v aplikaci zkontrolujete, kde zrovna parkuje, v tu vteřinu jste přestaly milovat. Začaly jste vyšetřovat. Staly jste se dozorkyněmi v kauze, kterou jste si samy vymyslely. A dozorci nespí s vězni z lásky – hlídají je, aby jim neutekli. Je to úchylka, která zabíjí veškerou chemii, úctu, a hlavně vaši dospělost.
Telefon jako poslední bašta integrity
Můj telefon není jen krabička s aplikacemi. Je to externí paměť mého já. Jsou tam konverzace s mými přáteli, kde si dovolím být jiná než doma. Jsou tam poznámky, které jsou v surovém stavu. Jsou tam pochyby, které nahlas nevyslovím.
Mít tohle území jen pro sebe není „tajemství“ ve smyslu podrazu. Je to psychologická suverenita. Moment, kdy někomu dovolíte, aby vám prohledával zprávy, je momentem, kdy mu dáváte svolení, aby vás psychicky kolonizoval. To, že jsem ve vztahu, neznamená, že jsem přestala existovat jako samostatná jednotka. Moje identita není definována tím, co všechno o mně víš. Naopak – moje hodnota spočívá v tom, že mám svůj svět, do kterého ty nemáš přístup. A je to tak správně.
Inkvizice pod peřinou: Onanie jako „nevěra“?
Jakmile jednou dovolíte, aby se vaše soukromí stalo věcí „společnou“, otevřete dveře démonovi, který nemá nikdy dost. Z kontroly chatu se stane kontrola vašich nejintimnějších rituálů.
Setkala jsem se s děsivým trendem: partner začne vnímat vaši vlastní onanii jako formu zrady. Jako by vaše tělo už nepatřilo vám, ale bylo jen pronajatým prostorem, ke kterému má on právo veta. Pokud si dovolíte prožít rozkoš sama se sebou, bez jeho přítomnosti nebo schválení, jste v jeho očích vinna.
Proč? Protože jste se opovážila mít vnitřní svět, do kterého on nemá přístup. Je to snaha kontrolovat nejen vaše činy, ale i vaše myšlenky a fantazie. Pokud vám někdo bere právo na vaše vlastní tělo v momentě, kdy jste sama se sebou, nepředstavuje lásku. Představuje vězení.
Digitální obojek: Když se z péče stane paranoia
Považuji sdílení polohy „jen tak“ za jednu z největších vztahových patologií dneška. Pokud nejste v nebezpečí v horách, je nasdílená poloha v reálném čase jen neustálým potvrzením vaší nesvéprávnosti.
Ti, co to vyžadují, se schovávají za „strach o vaše bezpečí“. Ale ve skutečnosti se bojí o svou moc. Chtějí vědět, kde jste, aby mohli v klidu spát jejich vlastní démoni nejistoty. Je to úchylné sledování, které ze vztahu dělá otevřenou věznici. Pokud po mně partner chce hesla nebo sledování polohy, vzkazuje mi tím: „Tvá slova mi nestačí, potřebuji důkazy.“ A vztah, kde moje slovo nemá váhu bez digitálního potvrzení, pro mě nemá cenu.
Ber, nebo nech být
V mých článcích o architektech zlaté klece jsem varovala před péčí, která svazuje. Kontrola telefonu, sledování polohy a inkvizice nad vaším soukromým potěšením jsou mříže digitální i mentální. Jsou to nástroje lidí, kteří nedokážou unést svobodu druhého.
Moje zprávy, moje poloha, moje fantazie a mé ticho patří jen mně. Sdílím s tebou to, co uznám za vhodné, a v čase, který si určím. Pokud je to pro druhého málo, pokud jeho „láska“ vyžaduje kód k mému zámku a report o mých pocitech, pak hledá pacienta nebo majetek, ne protějšek.
Budu raději milována za to, kým jsem v celé své nepolapitelnosti, než abych byla uctívána jako zkrocená verze sebe sama, která odevzdala svá hesla i svou intimitu výměnou za falešný pocit bezpečí toho druhého.
Protože tam, kde končí soukromí, končí i svoboda. A bez svobody je láska jen prázdná transakce. Ber, nebo nech být.
Už se vám stalo, že váš partner chtěl vědět, na co myslíte, když se díváte z okna, a nespokojil se s odpovědí „na nic“? Kde u vás končí láska a začíná emoční exekuce?
Napište mi do komentářů své zkušenosti s těmi, co si pletou partnerství s totálním vlastnictvím. Pojďme si říct nahlas, že naše tělo a naše hlava patří jen nám. Vždycky.
