Článek
Přes den jste nedotknutelná. Vaše „ne“ je absolutní, vaše hranice jsou z oceli a vaše nezávislost je brnění, na kterém si muži lámou zuby. Jste architektkou vlastního života, ženou 21. století, která se nikomu nezpovídá.
Ale v noci? V noci se to brnění stává svěrací kazajkou.
Když zhasnete světlo, nechcete diskusi. Nechcete rovnocenného partnera, který se vás bude ptát, co byste ráda. Chcete, aby ten hlas, kterým celý den velíte světu, někdo umlčel. Chcete cítit ruku na krku. Chcete, aby vám někdo vzal tu prokletou svobodu, za kterou jste tak tvrdě bojovala, a na pár minut z vás udělal jen tělo. Hračku. Věc.
Je to to nejšpinavější tajemství silných žen. Paradox, který nás děsí: Čím větší moc držíme na veřejnosti, tím zoufaleji toužíme po tom, abychom o ni byly v ložnici připraveny.
Nezávislost je zlatá klec, ve které jsme osamělé
Lhaly jsme si. Namluvily jsme si, že emancipace znamená být silná 24 hodin denně. Že potřebovat vedení je slabost. Výsledkem je generace žen, které jsou vyčerpané vlastní suverenitou.
Celý den musíte být dospělá. Musíte být racionální, zodpovědná, musíte mít názor. Sexuální submisivita není o slabosti. Je to intelektuální sebevražda. Je to jediný moment, kdy můžete vypnout mozek.
V tom odevzdání je droga. Když vás muž přitlačí ke zdi a nedá vám na vybranou (samozřejmě v rámci dohodnuté hry), dává vám ten největší dar: Absenci volby. Najednou nemusíte rozhodovat. Nemusíte přemýšlet. Vaše jediná povinnost je dýchat a přijímat. V tu chvíli nejste ředitelka, matka, ani partnerka. Jste kořist. A ta úleva, která přichází s tím, že nemusíte nic dělat, je silnější než jakýkoliv orgasmus.
Touha po zdi, která neuhne
Problémem moderních vztahů je, že muži se bojí. Bojí se naší síly, naší nezávislosti, našich platů. A tak našlapují po špičkách. Ptají se. Jsou opatrní.
A my je za to nenávidíme.
Protože v posteli nepotřebujeme „respektujícího spolubydlícího“. Potřebujeme někoho, kdo má odvahu nás zkrotit. Hledáme muže, který se nezalekne naší denní masky. Který se podívá na tu lvicí v kostýmku a uvidí v ní kotě, které chce chytit za kůži za krkem.
Hledáme „bezpečné nebezpečí“. Chceme cítit tu hrubou sílu, tu dominanci, která by nás mohla zničit, ale která se rozhodla nám dát rozkoš. Je to tanec na hraně propasti. Chceme se bát, ale zároveň vědět, že nás chytí.
Vzpoura proti korektnosti
Společnost nám říká, že takové fantazie jsou špatné. Že to je degradace. Že to nahrává patriarchátu.
K čertu s tím.
Naše libido nečetlo příručky o genderové vyváženosti. Touha je temná, sobecká a politicky nekorektní. To, že chcete být v posteli „použita“, neznamená, že nemáte sebeúctu. Znamená to, že máte tolik síly, že si můžete dovolit ten luxus ji na chvíli odložit.
Nejste oběť. Jste režisérka, která hraje roli oběti, protože je to jediný způsob, jak cítit něco skutečného v světě plném plastových úsměvů a falešných „jsem v pohodě“.
Otázky k zamyšlení:
- Kolikrát jste se při sexu přistihla, že v hlavě plánujete zítřejší den, protože on nebyl dost silný na to, aby vás donutil být „tady a teď“?
- Stydíte se za to, že vaše nejhlubší fantazie zahrnují scénáře, o kterých byste nahlas neřekla ani nejlepší kamarádce?
- Je vaše dominance v životě skutečnou povahou, nebo jen brněním, které čeká, až ho někdo rozbije?
- Dokážete si přiznat, že někdy nechcete být milována něžně, ale chcete být vlastněna?
Závěrečná zpověď
Přestaňte se omlouvat za to, co vás vzrušuje. Vaše denní já a vaše noční já nejsou nepřátelé. Jsou to dvě strany téže mince. Ta žena, která v zasedačce bouchne do stolu, potřebuje tu ženu, která v ložnici klečí. Jedna bez druhé nemůže existovat, protože by se zbláznila.
Odevzdat moc je ten největší projev důvěry. A nechat se ovládnout? To je privilegium královen.
