Článek
Zpovykaní Pražáci, nebo návrat ke kořenům?
Praha je město, kde si dnes můžete dát snídani za cenu slušného oběda, vypít kávu připravenou metodou, jejíž název sotva vyslovíte, a pochutnat si na jídle, u kterého potřebujete obsluhu, aby vám vysvětlila, co vlastně máte na talíři.
A pak přijdete na farmářské trhy na pražské náplavce a zjistíte, že gastronomický vrchol sobotního dopoledne vypadá úplně jinak.
Žádné ústřice. Žádné exotické ovoce, které procestovalo půl planety. Žádná zelenina s rodokmenem a cenovkou, nad kterou by se zapotil i zkušený účetní.
Lidé stojí frontu na topinku.
Ano, na obyčejný opečený krajíc chleba. A o pár kroků dál se podobně úspěšně vrací na scénu další česká klasika. Špekáček opečený nad otevřeným ohněm.
Kdyby nám někdo před dvaceti lety řekl, že se na takové dobroty budou Pražané dobrovolně řadit do front, asi bychom si klepali na čelo. Dnes je to ale vlastně docela sympatický obrázek.
Květuščino pesto. Obyčejná topinka, kvůli které stojí za to čekat
Jedním z lákadel náplavky je Květuščino pesto. A právě tady se ukazuje, jak málo někdy stačí ke gastronomickému štěstí.
Základem je obyčejná topinka. Žádná složitá konstrukce z několika vrstev, žádné aranžování pinzetou. Prostě pěkně opečený chleba a na něm pesto, které z něj udělá naprosto famózní záležitost.
Možná si říkáte, co může být tak úžasného na chlebu s pomazánkou. Jenže přesně v tom je ten vtip. Když se spojí dobré suroviny, poctivá příprava a správná chuť, nepotřebujete k tomu ani stříbrný příbor, ani ubrus.
Stačí ubrousek a chuť zakousnout se.
A přiznávám, že právě takové jídlo mě baví. Žádná přehnaná očekávání, žádná snaha udělat z obyčejného krajíce chleba gastronomickou událost světového významu. Přesto se jí nakonec stane.
Člověk sní topinku, olízne si prsty a začne přemýšlet, jestli by si neměl dát ještě jednu.
Špekáček na ohni. Luxus, který jsme jako děti měli zadarmo
A pak je tu další fenomén. Čerstvě opečené špekáčky nad ohněm.
V době, kdy se restaurace předhánějí v tom, kdo nabídne originálnější způsob přípravy masa, se ukazuje, že pořád existuje něco nepřekonatelného. Pořádný špekáček, který se pomalu opéká nad plameny.
Žádný sous-vide, žádná redukce z exotického ovoce, žádná pěna z něčeho, co by vás nikdy nenapadlo napěnit.
Jen oheň, vůně kouře, opečená kůrčička a chuť, kterou si většina z nás pamatuje z dětství.
Vzpomínáte na táboráky, kdy se špekáček na klacku opékal tak dlouho, až byl z jedné strany skoro černý? A přesto chutnal báječně?
Dnes si podobný zážitek můžete dopřát přímo v centru Prahy. Bez výletu do lesa, bez shánění dřeva a bez toho, abyste doma museli rozdělávat oheň.
A možná právě proto má takové kouzlo. Nekupujete si totiž jen opečenou uzeninu. Kupujete si i malý návrat do dětství.
Ústřice počkají. Dejte sem chleba!
Na farmářských trzích mě vždycky fascinuje jeden paradox. Člověk sem přichází obklopený nabídkou kvalitních sýrů, čerstvých ryb, nejrůznějších delikates, ovoce a zeleniny. Může objevovat nové chutě, experimentovat a ochutnávat věci, které by si doma nikdy nepřipravil.
A nakonec ho nejvíc přitahuje vůně opečeného chleba nebo špekáčku.
Možná jsme už trochu přesyceni všemi těmi gastronomickými trendy. Jeden rok je potřeba jíst avokádové toasty, další rok fermentovat všechno, co se nepohne, a pak zase objevovat další zázračnou surovinu.
Přitom někdy úplně stačí něco, co dobře známe.
A především něco, co chutná tak, jak si to pamatujeme.
Samozřejmě, na topince ani špekáčku není nic převratného. A právě proto je na tom celém něco tak zábavného.
Dokážeme utratit nemalé peníze za exotické speciality, ale největší radost nám nakonec udělá obyčejný krajíc chleba.
Zpovykaní Pražáci? Možná jen konečně vědí, co chtějí
Někdo by mohl namítnout, že je to typicky pražský rozmar. Stát ve frontě na něco, co si člověk doma připraví za pár korun.
A svým způsobem by měl pravdu.
Jenže stejnou logikou bychom si mohli doma uvařit kávu, upéct koláč nebo udělat hamburger. Přesto si je rádi dopřejeme venku.
Na náplavce totiž nejde jen o jídlo. Jde o atmosféru sobotního rána, procházku kolem Vltavy, setkávání s lidmi a radost z něčeho dobrého, co si můžete sníst rovnou na místě.
A jestli u toho držíte v ruce topinku s Květuščiným pestem nebo čerstvě opečený špekáček, je to vlastně úplně jedno.
Naopak si myslím, že je docela osvěžující vidět, že v době všemožných gastronomických výstřelků dokáže stále zvítězit jednoduchost.
Takže až příště někdo začne vyprávět o zpovykaných Pražácích, kteří už nevědí, co by si dali, možná mu stačí ukázat frontu na náplavce.
Protože někdy je největší luxus obyčejná topinka. Jen musí být zatraceně dobrá.
