Článek
Možná vám jeho jméno nic neříká a na hodině dějepisu o něm nepadla ani zmínka. Je to přitom škoda. Josef Menčík byl nepopiratelně výjimečný. V roce 1938 totiž vyjel vstříc nacistickým tankům. Jen tak, na koni a ve zbroji.
Jak se Josef stal rytířem
V roce 1911 vyhořela tvrz Dobrš, ale před demolicí ji zachránil místní podivín. Byl to právě Josef Menčík, který se ji rozhodl koupit od Schwarzenbergů. Hned potom začal s její rozsáhlou rekonstrukcí.
Josef byl opravdu velkým fanouškem středověku a také samozvaný potomek staré šlechtické rodiny. Nicméně totožnost svých rodičů tajil, a je tak pravděpodobnější, že šlo zkrátka jen o nadšence do historie.
Jakmile vlastnil svůj vlastní hrad, už mu nic nebránilo stát se opravdovým rytířem! Hrad renovoval podle své představy o vrcholném středověku. Aby mu dodal na autentičnosti, nechal si dokonce dovážet středověké starožitnosti ze zahraničí.
Vlastní krokodýl
Brnění, které tak často nosil, si nechal dovézt až z Francie, prý dokonce ilegálně. Rytíř Josef byl něco jako moderní Don Quijote, škoda, že o něm ještě nenatočili film. Hájil rytířské ctnosti a bojoval za čest a spravedlnost.
Nebyl to blázen, ale opravdový nadšenec. A co celé dny dělal? Učil mládež cti a rytířskému chování. Jezdily za ním dokonce školní třídy z celého okolí. Nechal děti, aby si prohlédly tvrz, vyprávěl jim příběhy o odvaze, a dokonce je oblékl do dobového brnění nebo je nechal jezdit na svých koních. Tím v nich probouzel nadšení pro historii a středověk.
Jednou děti dokonce objevily v příkopu dřevěného krokodýla. Josef ho tam nechal umístit na památku Kryštofa Koce, který si dle legendy kdysi přivezl z daleké cesty do Dobrše skutečného živého krokodýla.
Jak fousatej táta polykal slanečky
Lidé mu říkali „fousatej táta“, protože byl velmi oblíbený zejména u dětí a mládeže. Od jiných si vysloužil nálepku právě „posledního rytíře“. Není divu, Menčík naprosto odmítal moderní vymoženosti, takže nevlastnil žádné elektronické přístroje a doma si svítil svíčkami nebo nějakou tou pochodní.
Velmi zajímavý byl také jeho pravidelný rituál v hospodě. Vždycky, když z hospody odcházel, spolkl celého slanečka, zapil ho velkým panákem rumu a z plných plic hrozivě zařval na celou hospodu.
Jak bojoval s nacisty
Nikdy neodmítl návštěvníka, každého pohostil dobrým jídlem, pivem a vínem. Takhle by pravděpodobně žil v poklidu i nadále, nebýt německého obsazení Sudet roku 1938. Rytířství totiž není jen o tom, že nosíme brnění a hrajeme si na středověk. Rytíř musí bránit svoji zem, čest a musí být připraven padnout.
Brzy ráno, když uslyšel o blížících se Němcích, vsoukal se do svého brnění, nasadil si ocelovou helmu, popadl svou ostrou halapartnu a na koni vyrazil do útoku. Jistě, možná tušil, že nemá proti tankům šanci, ale to ho od hrdinského činu neodradilo.
Němci byli z jeho jednání natolik zaskočení, že na něj nakonec ani nevystřelili. Zastavili se a pravděpodobně si museli myslet, že je Josef blázen. Zadrželi jej, sebrali mu koně a následně ho propustili.
To mu s velkou pravděpodobností zachránilo život. Potom se rytíř vrátil na svou tvrz, kde žil až do konce války. Bohužel po roce 1945 mu byla tvrz znárodněna. Pravděpodobně kvůli tomu a svému zlomenému romantickému srdci Josef Menčík pár dní po téhle události ve věku 75 let vydechl naposledy.
Zdroje:
