Článek
Skvělá nálada ze setkání s dobrými lidmi, co chtějí pomoci a jsou informovaní o situaci, se střídá s totálním vyčerpáním a vztekem z dezolátů a z papírové války na Ukrajině, která komplikuje veškerou snahu něco někam včas dostat. 90 % manželova času se skládá z toho, aby zjistil, kdo co přesně potřebuje, kde to sehnat, jak to zaplatit a jak to tam dostat. Následně pak zkontrolovat, jestli to skutečně došlo, kam mělo, zajistit fotky a videa pro lidi, kteří pomohli a očekávají zpětnou vazbu.
A těch zbylých 10 % času je pro nás. Celý ten kolotoč mně štve, nerozumím tomu a ani nechci. I když se manžel snaží se mnou mluvit, stejně je za chvíli myšlenkami jinde.
„Tak pojeď se mnou!“ nahodí manžel. „Ani omylem.“ Říkám, aniž bych se dlouho rozmýšlela. Už mně zná, tak nechá pracovat čas. Ukrajina ho naučila trpělivosti :o). „Tak já pojedu, ale jen do Kyjeva a pak se vrátím vlakem zpátky.“ Povoluji o dva dny později. Manžel má neskutečnou radost a já si říkám, co jsem to zase slíbila za hovadinu. Nejspíš se pohádáme už před Polskem.
Cesta, která mi změnila život
Mám kolem sebe úžasné lidi, kteří se po dobu mé nepřítomnosti postarají o statek s 26ti koňmi. Sbalím si svůj batoh a pomáhám nacpat věci do auta. Když mi manžel nabízí škrtidlo, helmu a neprůstřelnou vestu, hodím na něj takový pohled, že radši vycouvá do koupelny. Hodně chce, abych jela, tak se k tématu už nevrací. Spolu s námi jede ještě Martin – dobrovolník, který veze druhé auto pro jednoho z Čechů sloužícího už třetím rokem v ukrajinské armádě. U Ostravy nám náš vůz vypověděl službu a evidentně to nebude žádná maličkost. Stylově u cedule šťastnou cestu. Rychlost, se kterou přijel zakladatel Cesty naděje a života Marián, dal nám jiné auto a o naše se kompletně postaral, mně upřímně překvapila. Bez keců s plným nasazením zafungovali všichni, které manžel požádal o pomoc. S minimálním zdržením jedeme dál. V autě je skvělá nálada. Martin, který jede druhým autem, je taky pohodář. Dělá všechno, co má, a na každé zastávce má k dispozici nějaký vtípek :o) Po 14ti hodinách přijíždíme na hranici. Už jsem úplně zapomněla, jak vypadají hraniční fronty a jak všechno dlouho trvá. Zírám, s jakým přehledem manžel komunikuje s celníky a jak vybruslí ze všech jejich požadavků. Nakonec projíždíme úspěšně a kolem půlnoci se setkáváme s člověkem, který nám má předat drony. Bohužel při předání manžel zjištuje, že je to jiný typ, který nelze použít, tak zbytek cesty na ubytování tráví telefonováním a organizuje poslání správných dronů místní poštou. Ta funguje naprosto spolehlivě i v období války. I když je po půlnoci, všichni ochotně komunikují a situaci se snaží okamžitě vyřešit. Nacházíme si ubytování ve Lvově. Jdeme si na pár hodin lehnout a ráno nás vítá sníh. Pokračujeme do Kyjeva, kde předáváme auto. Je to obrovská země. Navigace (když zrovna funguje) hlásí za 230km zahněte mírně vpravo :o)). Z Kyjeva se po předání Martin vrací vlakem a my máme pár hodin do další schůzky, které využíváme na prohlídku města. Je tu nádherná architektura, běžný život, na první pohled žádné známky probíhající války. Sedáme si na jídlo v obchodě a rozezní se siréna oznamující letecký útok. Hodně to se mnou cukne, ale tvářím se vyrovnaně. Manžel se ptá, jestli chci do krytu. Odpovím, že půjdeme s davem a budeme se chovat tak, jak se chovají místní. Hlídač z obchodu vyvádí všechny lidi ven. Někteří protestují, že mají objednané jídlo a nikam nepůjdou. Nakonec jsou všichni venku, rozejdou se po ulicích, a kromě mě tam siréna evidentně nikoho nerozrušila. Není se čemu divit, válka trvá už příliš dlouho. Vzpomínám, jak jsem se ze západních Čech přestěhovala k Čáslavi a zvedala jsem hlavu pokaždé, když proletěla stíhačka. Po pár měsících jsem se naučila je neslyšet.
Obrovský zásah válkou jsem dostala na Majdanu, kde je pamětní místo pro padlé. Je tam záplava vlaječek, fotek a vzkazů za mladé kluky a ženy, kteří padli ve válce. Lidé se tam modlí, pláčou a děkují za jejich statečnost. Statečnost je taky hodně relativní pojem – spousta z nich tam byla odvedena díky mobilizaci. Možná ani nebyli stateční. Jen jim nic jiného nezbylo. Byli to kluci od rodin, co hráli počítačové hry a randili s holkama. Je hrozné si uvědomit, že tohle není válka profesionálních armád. Mezi vojáky tu bojuje spousta odvedených civilistů a dobrovolníků. Všichni za svobodu své (a tím i naší) země, za svoje rodiny, za svoje děti. Manžel vytahuje fotku mladého českého kluka Karla Kučery, který bojoval dobrovolně v legii a byl v boji 18.3.2023 zabit. Procházíme památník a snažíme se najít fotku jeho padlého kamaráda, aby mohli být kluci zase vedle sebe. Je to strašné místo. Brečím ještě teď, když na to vzpomenu. Po 15 minutách jsme místo našli. Fotíme a posíláme jejich matkám. Jejich bolest a vděk se nedá slovy popsat. 15minut našeho času znamená tolik pro někoho jiného. Nekonečných zdí polepených fotografiemi obětí války potkáváme ten večer ještě mnoho.
Začínám si všímat, jak uctivě se tu všichni chovají k vojákům. Jak si váží každého, kdo tady bojuje. Jak si váží dobrovolníků, kteří se jakýmkoliv způsobem snaží zapojit. Tuším, že vlakem zpátky dneska nepojedu.
Kolem osmé večer se přesunujeme asi 100 km na jih, kde mi manžel představí holčinu s přezdívkou Radouch. Je to veselá akční holka, která miluje sporty, hory a má pořád skvělou náladu. Pracovala s různými českými organizacemi jako dobrovolnice, ale nezvládla vleklé tempo, kterým se horko těžko pomoc dostává na ta správná místa. Na to musí být člověk buldok, jako můj manžel. Vzala to na přímo a přihlásila se spolu se svým partnerem do Ukrajinské armády. V den naší návštěvy právě úspěšně dokončila výcvik na pozici pilota dronů. Sedíme, skvěle se bavíme a přesto, že jsme se právě poznaly, tak plánujeme, co všechno spolu podnikneme. Občas na malou chvilku zvážní a řekne „Chápeš to? Já jdu zítra do války.“ A pak se zase rozezní její smích a bavíme se dál. Nechápu. Celou tu absurdní válku nechápu. Nabízí se úvaha, že už ji velmi pravděpodobně nikdy neuvidím, ale to ode mě nečekejte. Jsme domluvené, že až to tam skončí, vyjedeme si spolu na koních, a tak to taky bude. To vím jistě. A těším se.
Kolem půlnoci jdeme spát. Oni ráno musí být na základně a my zase musíme pokračovat dál. Teď už se nemůžu ani nechci vrátit.
Přesunujeme se do Charkova za českou dobrovolnicí Alicí. Ukazuje nám díru velikosti bazénu pár metrů od stěny jejich objektu. Dopadl tam nedávno Iskander. Raketa za 100 mil. korun. Netrefili. Naštěstí. Lidé jsou tu tak zvyklí na rány, které je slyšet z nedalekých bojů, že chlápek, který byl během dopadu rakety v budově, se ani neprobudil. Zní to asi hrozně, ale uklidňuji se tím, jak „málo“ účinná takhle drahá zbraň je. Když se trefí, zničí jeden dům, nebo část bytovky. Když trefí trávu, tak je díra v zemi. Nemám žádné povědomí o zbraních. Asi jsem si představovala, že když přiletí raketa, zničí naráz půlku města. Celé je to v tomhle městě o nějakém typu osobního štěstí. Nebýt ve špatný čas na špatném místě. Jsem tu jen krátce, tak věřím, že zrovna já to štěstí mít budu. A ty mámy s kočárky, co tu potkávám na ulicích, zase věří, že to štěstí bude mít jejich rodina.. Je to tu celé jak ze špatného filmu. Jak „středověká“ je tahle válka. Zákopy, tanky, pěšáci, kulomety. Jedna rána tam, deset ran zpátky. Pořád. Ve dne i v noci. Každý den. Tuny materiálu na 1000 km fronty lítají z jedné strany na druhou.
Večer sedíme s vojáky ze 92 brigády a já se dozvídám o dalším rozměru války. Drony. Průzkumné, bombardovací, sebevražedné, kabelové….. Překvapivě dobře se vzájemně dorozumíváme. Horko těžko se orientuji v situaci, která je pro mě naprosto nová a nepředstavitelná. Doptávám se a snažím se zorientovat. Všichni jsou strašně milí a vděční za manželovu neustálou pomoc. Předáváme jim věci, které jsme jim přivezli a od nich na oplátku dostáváme podepsanou vlajku jejich donové jednotky . Zdá se, že i to, že jsem mezi ně přijela, přesto že jsem mohla sedět v klidu doma, pro ně hodně znamená. Vyprávějí zážitky z fronty. Ale nejsou to vzpomínky válečných veteránů, jsou to situace, které prožili včera a zítra tam jdou zase. Jdeme spát až nad ránem a já se snažím si moc nespojovat nové informace s místem, kde se aktuálně nacházíme. Pro jistou se nedívám ani do mapy. Podívám se až doma. Zalezu do spacáku a když už pomalu usínám, skočí na mě místní hlídací ovčanda a olízne mi obličej, jako by říkala – buď v klidu, já to taky zvládám. Lidé i psi poznamenaní válkou jsou zvláštním způsobem jiní.
Ráno naše cesta pokračuje do malé vesničky u Izumu, kde bydlí babička Ljuba, se kterou se manžel náhodně setkal v době, kdy byla jejich malá vesnička Virnopillya . Po šesti měsících osvobozena od ruských okupantů a ona se vrátila zpátky do svého domu. Projíždíme vesnicí po cestě plné děr. Domy jsou rozbité, za celou dobu potkáváme jen dva psy a zahlédneme jednoho člověka. Moji pozornost upoutá kostel, v jehož střeše je obrovská kulatá díra. Je tu ticho. Nikde nic. Když babička vyjde z domu, vrhne se na manžela a několik minut ho objímá. Pláče a říká, že se celou dobu modlila, aby se mu nic nestalo. Zve nás dál a jmenovitě se ptá na všechny, kteří tu kdy s manželem byli. Utvrzuje se, že jsou všichni v pořádku. Říká, že ji manžel při minulé návštěvě naštípal dřevo, a pláče. Nedávno, že ji nějací dobrovolníci dovezli brikety na topení. Sama by tu zmrzla. Ve vesnici není nikdo, kdo by jí tu pomohl. Vaří nám čaj na malých hliněných kamnech a nosí jídlo. Nebráníme se, jako každá babička má radost, že nám chutná. Jsou tu zrovna Vánoce, tak dostáváme typický sváteční pokrm sladkou rýži s mákem a rozinkami. Babička vypráví, jak nádherná tahle malá vesnička před válkou byla. Bylo tu hřiště, škola, školka, lékař, sportovní centrum, kulturní středisko a sbor kam chodila 30 let zpívat. Jezdili a koncertovali po okolních městech. Mezi řečí zpívá nádherné písně o své zemi. Teď je tu ve svých 83ti letech sama. Bez sousedů v rozbité vesnici. S důchodem, který ji sotva vystačí na léky. Jen dva psi a čtyři kočky jí dělají společnost. Prý na ni těch 6 měsíců čekali – přežili a přišli ji všichni přivítat, když se vrátila domů.
Předáváme nákup, který jsme přivezli, brikety na topení a nějaké peníze na přilepšenou. Je mi to moc líto, ale musíme se vydat na další cestu. Objímá nás oba, říká, že manžel je jako její vlastní syn a přejeme si vzájemně zdraví. Život a zdraví tady mají tu největší hodnotu.
Jedeme směrem na Slavjansk. Cestou mi manžel vypráví, co se tady dělo. Každou chvíli ukáže nějakým směrem, kde jsou zákopy, rozbitá auta, tanky, nebo remízky s vojáky. Nějakou dobu mi trvá, než to začnu sama vidět. Krajina je jinak tichá a klidná a pole jsou obdělaná. Manžel mě upozorňuje na cedulky, které varují před minovým nebezpečím. Jsou tu skoro všude. Nemůžu pochopit, jak tady ti zemědělci fungují. To, co se dozvídám, jsem asi nechtěla slyšet……Jedeme dál. Silnice je najednou zúžená zátarasem a zastavuje nás hlídka vojáků se zbraněmi. Blockpost. Nic moc pocit. Ptají se, kam jedeme a jestli jsme vojáci. Manžel jim cosi odpoví a oni pokynou ať jedeme dál. Cestou jich potkáme ještě hodně. Postupně si zvykám, i když pokaždé mám tak trochu strach, jak to dopadne. Večer nás čeká setkání s Runou. Je to drobná sympatická dívka, která od svých 19ti let už 6 let dobrovolně bojuje přímo na frontě. Je neskutečně odhodlaná a uznávaná napříč celou ukrajinskou armádou. Je velitelkou dělostřeleckého oddílu. Sama ovládá veškeré zbraně včetně protiletadlového kulometu, houfnice a dalších. Je schopná plně zastoupit kohokoliv ve své jednotce. Dosud jsem o ní slyšela jen samou chválu.
Po příjezdu nás vítá velitel Michal. Zdraví manžela jako starého známého a evidentně ho rád vidí. Předáváme věci a já se seznamuji s obřím psem, kterého zachránili v Častiv Jaru, kde ho srazilo auto. Po chvíli přibíhá ještě fenka Brenda. Všichni jsou tu milí a vstřícní. Velitel nám ukazuje auto. Popisuje, jak ho upravili speciálními sítěmi, aby bylo chráněno před útoky dronů. Dronová válka je naprosto nový styl boje se kterým nikdo nemá zkušenosti. Vše se řeší vymýšlí a vylepšuje za pochodu na základně získaných zkušeností. V předchozím autě při prvním setkání s optickým dronem zemřela celá jejich posádka. Velitel popisuje, jak je nadšený z 6tikolky, kterou dovezl manžel spolu s Cestou Naděje před necelým měsícem. Nainstalovali na ni rušičku dronů hned druhý den a teď nově i kulomet. Že prý to musíme zítra vidět na vlastní oči a rozhodně vyzkoušet. No to mám radost. 6ti kolku aktivně využívají k rychlým přesunům na pozice, k přesunům lidí, věcí i raněných. Maká každý den. Když dostane zásah, okamžitě ji opraví. Jsou na první pohled velice schopná parta se skvělým velením. Je to i pro manžela jak dar z nebes, když se konečně dostal k někomu, kdo aktivně bojuje, umí říct co potřebuje, umí k tomu sehnat papíry a smysluplně pomoc využívá. To že sami od sebe posílají fotky a videa, jak s dary nakládají, to se za celou dobu manželovy aktivity na Ukrajině podařilo poprvé. Naprosto rozumí tomu, že i když mají úplně jiné starosti, které si my neumíme ani představit, tak zpětná vazba je to, co udrží dobrovolnickou pomoc v chodu.
Nikdo nechce sypat peníze do černé díry.
….Posadíme se do místnosti, kde je pro nás nachystaná hostina. Pohostinnost je tu národním zvykem. Runa se zdržela - během bojů si „odskočila“ pro medaili za pomoc Ukrajině. Ptám se na sošku na poličce -její význam pro boj za Ukrajinu letos ocenil i časopis Forbes. Sedíme skoro do půlnoci, povídáme o všem možném. Hodně se vedou řeči o válce, o ztrátách, jejich odhodlání a celkové aktuální situaci. Manžel sem jezdí pravidelně a pokaždé je fronta posunutá jiným směrem. Runa mluví o ženách v armádě. Prý je moc nechtějí brát, ale v její jednotce jsou hned tři a fungují skvěle. Ona osobně je svým přístupem a odhodláním motivací i pro spoustu chlapů. Manžel informuje velitele o tom, jakou pomoc kdo přislíbil a co všechno je rozjednané. Velitel je neskutečně vděčný a musíme ho hodně motivovat, aby nám řekl, co přesně by ještě jejich oddíl potřeboval. Nechtějí žádat o pomoc, jsou skromní a hrdí. Vysvětlujeme mu, že když nám to neřekne a přivezeme něco co nepotřebuje, tak to neprospěje nikomu. Prý je to zatím jejich jediná nabídka pomoci z cizí země, kterou kdy dostali.
Když se ocitneme s Runou samy, hned se stočí hovor na zvířata. Miluje psy, a Brenda, kterou jsem na základně potkala, je prý její. Měla 12 štěňat, které si rozebrali kluci z jednotky.
Přespáváme na společném pokoji, kde se během noci vystřídá několik vojáků, kteří se zrovna vrátili „z práce“. Mezi nimi jeden vyloženě korejského vzhledu. Jeho kamarád, který nám ráno vaří čaj to komentuje slovy – já mu říkám, ať nevylézá z baráku. Tohle nemůže dobře dopadnout. Když ho nedostanou Rusové, tak ho omylem střelí někdo z našich. Manžel mi vysvětluje, že Rusko přibralo do počtu cca 12tis korejských vojáků. Pokud Sašu někdo osobně nezná a byl by ve stresové nepřehledné situaci, mohl by ho považovat za nepřítele. Člověk by neřekl, že situace může být pro někoho ještě blbější než blbá.
Zatímco my se jdeme pokusit spát, Runa s velitelem ještě odjíždějí na pozice. Všechno jídlo, které zbylo, naskládali do krabiček a berou klukům s sebou. Jsou jeden tým. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Snažím se usnout a tajně doufám, že se ten nápad s kulometem ráno nějak nepodaří uskutečnit.
Ráno vstaneme, dáme si čaj a jedeme do města. Jsme na základně považováni za VIP hosty a chceme klukům ulevit, aby kolem nás nemuseli pořád běhat. Mají toho sami dost. Kolem desáté hodiny přichází odkaz na pozici, kam máme dorazit podívat se na 6ti kolku. Noooo, tak tady mi modlitba evidentně nevyšla.
Projíždíme vesničkami, míjíme blockposty. Jízda je čím dál rychlejší. I těch pár aut, které potkáváme mezi vesnicemi, jede vzhledem ke stavu silnice fakt hodně rychle. Trochu tuším, že si tím zvyšují pravděpodobnost, že je nikdo netrefí, ale zeptám se na to později. Vlastně to v tuhle chvíli radši ani vědět nechci. Blížíme se na smluvené místo. Zajíždíme k domečku pod maskovací síť. Hned se nás ujmou vojáci. Jsou nesmírně milí, ale vypadají unaveně a taky mají zjevně velké starosti o naši bezpečnost. Určitě se jim uleví, až budeme pryč. Když mi jeden z nich přinese neprůstřelnou vestu k překvapení manžela si ji ochotně beru. Když už jsem teda tady (bože, fakt netuším, co tu vlastně dělám), tak nemá cenu dělat problémy. Všude okolo to hodně bouchá. Naštěstí nemám vůbec odhad, co je to za zbraně, jak je to daleko a kterým směrem. Máme 6ti kolku zkoušet na polygonu, tak si říkám, že třeba jen trénují. Řidič 6ti kolky má přes dva metry. Sedáme na boční sedátka a na korbu ke kulometu naskočí ještě dva kluci. Jedeme asi 2km na polygon. Řidiče evidentně tenhle stroj hodně baví. Držím se oběma rukama, abych cestou neulítla. Na místě kluci všechno připraví, vyfasuji sluchátka a manžel si jde zastřílet. Vojáci se po první sérii ran kouknou po mně, co já na to. Snažím se fotit a natáčet a moc sebou u toho necukat. 6ti kolka s kulometem funguje naprosto v pohodě. Překvapilo mně, že se během střelby ani nehne. Po odzkoušení se manžel doptává, jestli je třeba něco vylepšit, upravit, s čím bychom mohli případně pomoct. Vracíme se rozbitou cestou zpátky k autu. Měli jsme se tu potkat s Runou a velitelem, kteří jsou na pozicích kousek před námi. Bohužel mají plné ruce práce s Ruskými drony a přesun za světla nepřichází v úvahu. Rozhodně na jejich návratu netrváme. Dáváme si v domku čaj. Je to malinký domek s hliněnými kamny, kde se tísní odhadem tak 6 vojáků. S jedním z nich si chvíli povídám. Prý je to poprvé za celou válku, kdy je už měsíc v domku. Doteď žil s ostatními vojáky v zákopech. Manžel poznává na věšáku české maskáče. Je rád, že se někomu opravdu hodí. Vojáci fasují veškeré oblečení i boty, ale stěžují si na kvalitu. Přece jen v podmínkách, ve kterých žijí je kvalitní oblečení základ. Obzvlášť teď v zimě.
Ragbisti
Nijak se nezdržujeme. Dopijeme čaj, rozloučíme se, popřejeme zdraví a jedeme zpátky. Jsem celkem ráda, když přijíždíme ke Kramatorsku.
Čeká nás přejezd do Sumy, kam vezeme notebooky klukům, kteří si přezdívají ragbisti. Je to parta 10ti mladých kluků, kteří spolu léta kamarádí. Část z nich hraje rugby a dva jsou fotbalisti. Jejich ženy jsou kamarádky, a roky za nimi jezdily fandit na všechny zápasy. Teď za nimi čas od času společně jezdí na frontu a doufají, že se jim vrátí co nejdřív všichni zdraví domů. Později se při rozhovoru s nimi dozvídám, že jeden z nich je stavař, druhý geodet, další učitel dějepisu….
Přijíždíme do malého bytu, kde mě hned za dveřmi překvapí asi 15 párů bot. Je to místo, které mají společné, a když se jim podaří na chvíli vypadnout z pozic, tak sem chodí na střídačku na pár hodin relaxovat. Po příjezdu se nás ujmou dva. Učitel a profesionální fotbalista. Zatím jim říkám takhle, než si zapamatuji jejich jména. Nakoupili spoustu jídla a pití a chystají to i přes naše protesty na stůl. Je vidět, že se tu opravdu jen zastavují – v celém bytě se našly jen 3 talířky a pár sklenic. Po přivítání hlásíme, že jsme dovezli 9 nadupaných notebooků. Kluci začínali na začátku války jako pěšáci a všichni přežili boje v Hostomelu, Buči a Chersonu . Společně pak dali dohromady dronovou jednotku, která se postupně rozšířila na 100lidí. Díky jejich sportovnímu duchu, kamarádství a odhodlání se jim daří dosahovat tak skvělých výsledků v boji, že se i přes pár pokusů nadřízených stále daří držet celou partu pohromadě. Od armády notebooky dostali, ale je to jako s tím oblečením. Počítače jsou použitelné tak na psaní deníku, ale ne na práci, kterou dělají.
Nezdá se, že by měli radost. Jsou neskutečně vděční a dojatí pomocí, která se jim dostává, ale nemají radost. Radost, jakou člověk má, když dostane dárek od někoho blízkého. Dostali počítače, které jim pomůžou zaměřit a zabít víc nepřátel. Počítače, které jim a jejich spolubojovníkům značně zvýší šanci na přežití. Bez námitek přijímám nabídku jít se do večera natáhnout, i když mám trochu divný pocit, že zůstanu v bytě sama. Kluci spolu s manželem vyrážejí do Kurské oblasti ke zbytku skupiny, kde se budou notebooky předávat a kde také budou následně pracovat.
Večer se vracejí a manžel je evidentně plný dojmů. Prohlížejí se videa z dronů, řeší se zbraně, postup a nálada na frontě. Poznávám další dva členy skupiny. Jeden z nich mluví i Polsky, tak rozjíždíme trojjazyčný večer.
Sedíme, bavíme se, nevím jak, ale rozumíme si. Do půlnoci se vzájemně učíme různá slova, po půlnoci převážně nadávky. Kluci postupně mizí „do práce“ a jiní se zase vracejí. Vyměňují si informace. Někdy působí hodně ustaraně, ale na naše otázky, jestli se něco děje, vždycky odpoví unaveným úsměvem, že je všechno v pořádku. Pořád nemůžu přestat myslet na to, co by je potěšilo.
Venku zní každou chvíli sirény ohlašující raketový útok. Kluci jen konstatují, že je zde dobrá protivzdušná obrana a povídáme si dál. Na mobilech ukazují záběry z jejich dronů a povídají si s manželem, jak se vyvinula válka od doby, kdy tu byl naposledy. Hodně záběrů a povídání se točí kolem korejských vojáků. Končíme nad ránem někdy kolem páté, kdy už se střídá další parta. Každý, kdo přijde, nás přemlouvá, ať se ještě jednu noc zdržíme. Já říkám, že další takovou noc už nedám. Kluci jsou ale tak úžasní, že se nakonec rozhodneme zůstat. Vyrážíme ráno s manželem do města. Je to stejné jako v Kyjevě. Klid, běžný pouliční ruch. Otevřené kavárny a restaurace. Sedíme v maličké pekárně u kávy a croisantu a povídáme si o tom, jak to musí být strašné jít na pár dní „do práce“ přímo na linii, tváří v tvář na pár kilometrů od sebe bojovat s nepřítelem a pak se vracet do města, kde jako by žádná válka nebyla. Vědět to, o čem lidé v tomhle městě nemají ani ponětí a nezbláznit se z toho.
Na oběd se nás ujímá učitel Šaňa a bere nás na boršč. Mám radost, už zvládám přečíst spoustu nápisů. Odpoledne s ním strávíme prohlídkou města. Mimo krásného historického středu nás bere na stadion. Obří stadion v anglickém stylu. „Už 4 roky tady nikdo nehrál“, povzdechne si a je vidět, jak smutné to pro něj jako pro sportovce je. Večer se scházíme v pěti v nádherném místním pivovaru. Šaňa se omlouvá, jeho velitel je pryč a on jako zástupce musí být neustále na telefonu. Během večera asi 20× zvedne mobil. Občas zaslechnu dron, vampír, pozice, pizděc… rozrušený ustaraný hlas….. Sedíme v restauraci plné šťastných lidí, stoly k prasknutí obložené a on do toho koordinuje válku, která je pouhých pár kilometrů od nás. To je tak strašně absurdní, že kdybych u toho sama neseděla, asi bych tomu nedokázala uvěřit.
Večer, když přijdeme do bytu, pouštějí kluci záběry z jejich zápasů. Rugby hráli jako nadšení amatéři i proti profesionálním týmům. Jsou tam tak mladí a bezstarostní jen pár let nazpátek. Taraz byl profesionálním fotbalistou, hrál za Dynamo Kyjev. Koukáme na videa ze zápasů, jak střílí góly a dělá rozhovory do televize. Oceňují, že vím, jak dlouho trvá poločas ve fotbale a že je Nový Zéland dobrý v rugby :o))
Když vidím, jak jsou na chvíli šťastní, líhne se mi v hlavě nápad – ukecám manžela, aby jim příště dovezl stolní fotbálek. I kdyby jen na pár hodin se vrátili do svých životů před válkou, je to pro ně obrovská pomoc. Největší problém bude, ho sem nějak dostat. Auto bývá po střechu plné „důležitějších“ věcí…. Ale to vymyslíme.
Jdeme spát o něco dřív. Ráno potřebujeme vyrazit a domů to máme ještě 1800 km.
Během noci se s námi postupně všichni loučí. Ráno už nás doprovází k autu jen Taraz. Přejeme si zdraví a slibujeme, že se zase brzy setkáme. Vyrážíme a k domovu to máme asi 30 hodin cesty. Prvních pár kilometrů je ticho. Koukám z okna a nemůžu přestat myslet na lidi, které jsem tu potkala. Vlastně jsem teprve pár minut na cestě pryč a už přemýšlím, kdy se za nimi vrátím….. Nevyřčené přání se mi splnilo nečekaně rychle. Na blockpostu na výjezdu z města nás staví mladý voják a ptá se co jsme zač. Po poradě s kolegou nás odstavují bokem a celkem slušně nás žádají ať počkáme, že budeme jinými vojáky odvezeni do kanceláře, kde si nás podrobně prověří. Manžel se pomocí Google překladače učí v ukrajinštině větu – moje žena ještě neměla snídani a kafe, nechtějte zjistit, jak se bude tvářit za hodinu, pokud zůstane hladová :o) Než ho stihnu něčím praštit, přijíždí auto a vojáci nás vyzývají ať je následujeme. Jedou jak k požáru, sotva je v provozu stíháme. Přijedeme na místo a na první pohled vidím, že tady nechci zůstat dlouho. Kancelář se nachází v řadě plechových buněk, z nichž tři už jsou rozsekané dopadlou raketou. V poslední sedí voják za počítačem s kuklou na hlavě a ve vedlejší místnosti někdo hlasitě chrápe. Tomu říkám práce snů. Pán je celkem v pohodě, z našich výrazů rychle pochopil, že kafe by bodlo. Zavolal někam, ať nám kafe donesou. Z druhého konce se ozvala jedna z nadávek, kterou jsem se naučila minulou noc po půlnoci. Týpek doufá, že jsme nerozuměli a spěšně pokládá telefon. Otázek je hodně a výslech trvá celkem dlouho. Když se to hodně povede a zrovna bude fungovat internet, mohlo by manželovi v budoucnu toto prověření zajistit hladké průjezdy všemi kontrolami. Všechno se ukázalo být v pořádku. Pán si sundavá kuklu, podává manželovi ruku a děkuje za jeho práci. Omlouvá se, že kafe nedorazilo. Z auta vystupují kluci – jak ráda je zase vidím – doprovodí nás přes blockposty ven z města. Vzhledem ke stavu internetu není moc pravděpodobné, že by se informace už propsala do systému.
Pokračujeme směrem na Kyjev. Zjišťuji, jak to doma vypadá s koňmi. Holky jsou zlaté, o všechno se postarají. Píše Radouch, že balí věci, a k batalionu, ke kterému byli přiděleni, se mají dostavit až následující den. Jednohlasně se shodneme, že už nebudeme dělat žádné zajížďky a valíme přímo domů. Už tak jsme se oproti původnímu plánu zdrželi. Po minutě ticha na sebe mrkneme a je nám jasné, že tuhle návštěvu prostě vynechat nejde. Dostáváme souřadnice a jedeme za nimi. Na poslední noc našli pronájem srubu, který je zároveň i saunou. Ráďa se chlubí s dronem, kterého dostali při závěrečném ceremoniálu za výborné výsledky během kurzu. Ukazuje nám, co kde k čemu slouží a je z něj evidentně hodně nadšená. Ale to ona je ze všeho :o)) Kecáme a mezitím průběžně proskakujeme saunou. Ráno definitivně odjíždíme – my domů a oni na frontu.
Cesta domů ubíhá pomalu. Zážitek z cesty nám ještě vylepší polští celníci – paní si nechá vybalit všechna zavazadla. Minutu poté, co je zabalím, si ta samá zavazadla nechá vybalit pán, a to samé ještě 2×. V mezičase, když manžel mluví s celníky, přijde do auta služební pes (maliňák). Stoupne si na práh, nevšímá si mě, systematicky projede čichem celé auto během pár vteřin a zmizí. O chvíli později přiběhne jeho služební kámoš (labrador). Nechá se pomazlit a zaleze hlavou pod manželovu sedačku, kde loví zbytky sýra, který jsme jedli cestou. Když už je skoro celý v autě, vypakuju ho opatrně ven, aby nám ještě kvůli němu neudělali hloubkovou kontrolu :o)) Nakonec jsme jim byli mimořádně sympatičtí, tak nás nechali zajet ještě na jámu, kde jsme opět vybalili celé auto a ten hodný pán nám kouknul i zespoda, jestli nám třeba neteče olej :o)
Manžel je borec, odřídil celkem 6700km.
Jak se blížíme k domovu, začíná mně zase ignorovat a veškerou svou pozornost soustřeďuje na přípravu další cesty. Sere mně, ale tentokrát už ho chápu :o)
https://www.znesnaze21.cz/sbirka/pick-up-na-pravidelne-zasobovani-k-frontove-linii
