Článek
Ještě den před Štědrým dnem jsem na poslední chvíli koupil tři velké televize, které budou sloužit na operačním centru u Runy k navádění dronů.
Všechno jsou to věci kriticky důležité pro armádu, která pracuje v prostředí bez přístupu k elektřině, bez internetu a s velkými ztrátami aut ničených ruskými drony. Nutno dodat, že v těch autech často jsou zraněný, nebo zabitý lidé.
Cesta probíhá nezvykle hladce a hranice projíždíme cca do jedné hodiny. Je vidět, že i celníci si uvědomují, že jsme náš sváteční čas obětovali této válce místo přežírání se chlebíčky. Tomu říkám vánoční zázrak. Válka ale žádné Vánoce neuznává. Snad i tohle běželo celník hlavou.
V době, kdy vstupujeme do Ukrajiny, vyráží z České republiky další dvě vozidla. Jáchym s bratrem a Martin z Ostravy vezou dílenský zvedák na auta a k tomu Nissan Navara na podvalníku. Tou dobou ještě netuší jaké komplikace je budou čekat po cestě. Vánoční zázraky se na hranicích s Ukrajinou dějí očividně velmi vzácně.
V hotelu u Žitomiru se ubytujeme asi dvě hodiny po půlnoci. Před rozchodem na pokoje si stanovíme čas odjezdu na 7 hodinu ráno. Sotva začnu usínat, zvoní mi telefon od kluků, kteří zrovna dorazili na hranice. Máme problém. Celníci se nás snaží přesvědčit, že auto je na prodej a nejedná se o humanitární pomoc. Nedaří se nám zjistit, jak na to přišli. Darovací smlouva potvrzená humanitárním fondem v Ukrajině ani ukrajinská deklarace, která potvrzuje, že se jedná skutečně o dar je nezajímá. Kluci v domnění, že je špatně udělaná evropská deklarace vyrazí do nedalekého města, kde se pokusí udělat novou. Bohužel všechny informace jdou přese mě a tak do rána nespím ani hodinu v kuse.
Vyrážíme brzy, musíme stihnout dojet včas k Ragbistům, jedné z jednotek, kterou podporuji. Před sebou máme 750 kilometrů. Když se ještě v polospánku vypotácím na parkoviště, připadám si jako ve špatném filmu. Auta na parkovišti jsou zasypaná dvaceti centimetry čerstvého sněhu. Vyhrabeme si naše auto a za 5 hodin dalšího vydatného sněžení se pomalu plížíme k Charkovu. Tady předám věci Týně z místní dobrovolnické organizace, která zásobuje jednotky na frontě, a Ostrým Kartůzám, dobrovolně vzniklé jednotce dronařů působí. Zatímco Ragbisté se pojmenovali vcelku pochopitelně podle sportu, který hodně z nich před válkou provozovalo, Ostré kartuzy jsou na pochopení trochu větší oříšek. Jde o překlad anglického Peaky Blinders, názvu seriálu a stejnojmenné skupiny anglické pouliční mafie, která měla v kšiltech svých čepic žiletky, kterými oslepovali nepřítele.
Uděláme dokumenty a pokračujeme podle plánu ke klukům ze 129. brigády, tedy k Ragbistům. Skupina na hranicích stále trčí na hranicích a zkouší novou deklarací přesvědčit polské celníky, že se skutečně jedná o humanitární dar. Nic platné. Už je to v polském systému a tak není šance uspět s novým dokumentem. Kluci tedy vyrazí hodinu před půlnocí zkusit štěstí na slovenský přechod Ubla. Zde snad bude větší šance.
Po příjezdu k Ragbistům předáme Nissan a čeká nás skvělá večeře, během které řešíme pracovní věci. Hlavně bagr a kritický nedostatek vozidel. Auta v této válce ničí nepřítel prioritně a tak není na Ukrajině jednotka, která by měla auta v takové míře, aby mohli efektivně plnit bojová zadání.
Budíček je opět v sedm, abychom stihli úkoly tohoto dne. Jedeme za bábuškou, seniorkou, která žije sama nedaleko Barvinkova a které se snažím během každé návštěvy dovézt věci, které si sama nezajistí. Málokdo si dokáže představit prostředí, v němž žije a jeho omezenou dostupnost, zvlášť pro starou ženou, která už má problémy s pohybem a žádný dopravní prostředek. Nedaleko od jejího domu je válkou úplně zničená vesnice, u které zemřel Michal, český dobrovolník v řadách ukrajinských obránců. Bábuška mi začala říkat „synček“ a na stole má naši společnou fotku. Vždy ráda zazpívá něco z ukrajinského folklóru, více než 30 let byla součástí místního sboru. Předáme lednici, potravinovou pomoc a léky.
Po krátké návštěvě pokračujeme do Slavjansku. Kolem oběda přichází zpráva, že kluci konečně překročili hranice. Pokusí se ještě pár hodin cestovat, ale únava je dnes zažene brzy do hotelu. Následující den by snad také mohli dorazit k Ragbistům.
Kolem druhé odpoledne mám ve Slavjansku sraz snad se všemi zástupci brigád, které podporuji. Je hezké sledovat, jak se vzájemně poznávají. Martin se Zdenkou mají za svoji aktivní a záslužnou činnost, kterou dělají od začátku války konečně možnost poznat tyto hrdiny odobně. V jednu chvíli je u stolu v kavárně víc jak pět různých brigád a Runa, mladá ukrajinská bojovnice, se kterou občas vyrážím na pozice, si dělá srandu, že se zde sešla celá ukrajinská armáda.
Ještě mi to tehdy úplně nedocházelo, že tam vzniká spolupráce mezi vojáky, která bude mít do budoucna veliký význam. Tohle je obrovský bonus.
Když materiál rozdáme, mizíme zpět k Ragbistům. A už je zase tma. Cesta na Izjum je čím dál nebezpečnější i přesto, že je už celá pokrytá sítěmi. Všichni nás varují, ať jedeme přes Barvinkovo. Zvažuji tuto možnost a vyhodnocuji, že na to není čas. Cesta je rozbitá a o víc než 50 km delší. Musíme to risknout. V náš prospěch hraje nastupující mlha. Je to zvláštní pocit zahlédnout někde v blízkosti malý dron, který jsem v Česku běžně zvyklí používat k zábavě, a vědět, že se díváte na svou potenciální smrt. A že ta smrt může přiletět sakra rychle.
Po příjezdu k ragbistům a po krátké večeři jdeme spát. Ráno nás čeká cesta do Charkova, kde musíme nakoupit brikety pro bábušku a pak je dovést do jejího skromného a zchátralého domku. Brikety jsou pro ni obrovská úleva, protože nemusí chystat dřevo, respektive nemusí hledat někoho, kdo by jí dřevo nachystal a nemusí mu za to platit. Sama už by to nezvládla. Její radost je stejná, i když jsme se viděli před pár hodinami. Pokaždé je taková.
Návštěva je opět jen krátká a my musíme jet dál. Večer na nás čeká v Kramatorsku náš Paša, předáváme mu další věci. Paša mluví perfektně česky, ostatně žil v Česku od roku 1996 do vypuknutí plnoštábní války. Už 25. 2. 2022 byl s dalšími dvěma kamarády na hranicích a od té doby bojuje. V Česku má osmnáctiletou dceru, kterou od té doby neviděl, v kontaktu jsou jen po internetu. Je na něj hrdá.
Ráno jedeme na polygon, na programu je výcvik ve střelbě. V noci je ale Pašova jednotka povolána na evakuaci a tak čekáme, kdy se vrátí. Spíš jestli se vrátí. Kolem půl druhé přijedou a já se snažím ještě domluvit s velitelem na určitých věcech. Když jdeme konečně spát, jsou už skoro 4 hodiny ráno.
Během noci mně mnohokrát probudí výkřiky kluků. Všichni tu mají za sebou mnoho strašných zážitků, pro člověka v klidném Česku většinou nepředstavitelných, a tak je provázejí noční děsy.
V osm ráno odjíždíme na střelnici. Vládne super nálada. Je zajímavé sledovat nové rekruty, jak se bojí některých zbraní. A to už za pár dnů budou muset bojovat. Na střelnici ukončíme práci kolem jedne hodiny po obědě, je čas na návrat do Kramatorsku.
Večer se konečně dostáváme na odpočinkový dům Runy. Jedná se o nové místo, kde je i řídící centrum. Zde už pracují naše televizory. Je radost vidět, jak je naše pomoc potřebná a rychle uvedená do provozu. Michal mě žádá o zakoupení notebooku pro ovládání pozemních dronů. Odsouhlasím mu to a hned ráno vyrážíme na nákup. Zdenka s Martinem zatím připravují oběd, na který jsme pozvali velitele kulometného oddílu s volacím znakem Karát a sniperku Alfu. Servírovat se bude Knedlo, vepřo, zelo.
Po návratu z města už domem prochází známá krásná vůně. Kluci berou notebook a jdou instalovat programy potřebné na večerní práci.
Runa se mě u oběda ptá, zda s ní pojedu na pozici poslat pár dárečků Rusům. Tentokrát máme za úkol zaminovat čtyři cesty z dronu. Musíme také doručit klukům z pěchoty balíčky s jídlem a municí. Dron vampír je pro ně jedinou možnou logistickou cestou s okolním světem. Neváhám a hned přikývnu. O pár hodin později, když se chystám na pozice, dorazí Paša. Schází mu kontakt s Čechy a tak ukecal velitele, aby ho pustil za námi. Klábosíme v kuchyni a ve vedlejší místnosti Roman, operátor pozemního dronu, rozváží pomoc. Vše sledujeme na obrazovkách, které jsem přivezl z Česka.
Mizím z Runou ve tmě, jedeme na mně známou pozici. Ta první cesta po delší době je vždy plná adrenalinu. Tohle nemám úplně rád. Po příjezdu k blindáži vidím Vitaliho. Mladý pilot dronů pracuje nonstop každý den už od začátku války. Atmosféra je jako vždy úžasná a čas utíká velmi rychle.
Nad ránem se vracím zpět na odpočinkový dům, ze kterého už za pár hodin zamíříme zpátky do Česka. Ráno dorazí Olihator s Dimou, aby nás zavezli na místo, kde je ukrytý náš VW Amarok. Přesně na tohle místo dopadne o pár dnů později KAB, stará letecká bomba sovětské výroby, stovky kil kovu a trhaviny. Výbuch zničí několik dalších vozidel, které jsou pod stromy ukryté.
Po cestě domů nás zastihnou dvě zprávy. Na vozidlo Runiny jednotky zaútočil dron. Naštěstí všichni přežili, i když jeden chlapec byl velice vážně raněný. Řidič Váňa je dokázal vyvézt ven a poskytnout první pomoc, a to i přes silnou kontuzi, kterou utrpěl. Mladý voják v kritickém stavu bojuje o život v nemocnici. Ať už to dopadne jakkoliv, ponese trvalé a těžké následky po těžkém zranění rozkroku. Výbuch mu amputoval penis.
O pár hodin později shoří další vozidlo kvůli technické závadě, tentokrát u jednotky Ragbistů. Krom požadavku na dvě dodávky a nákladní vůz se sklopným čelem tak vzniká urgentní požadavek na další terénní auta. Naštěstí se už rýsuje nějaká spolupráce s organizací Dárek pro Putina.
Uvidíme, jak to půjde dál. Už si začínám uvědomovat, že vše nemohu zvládat sám. A spolupráce s takovou organizací by mohla výrazně pomoci.
