Článek
Brzy ráno je budíček a po rychlém zabalení věcí vyrážíme dál. X-trail nyní poveze ještě Raye a Martina. Všichni jsme zmáčknutí jak sardinky. Lituji, že nemáme lepší auto - ideálně pick-up. Cesta z Charkova probíhá opět za zvuku výbuchů stejně, jako celá uplynulá noc. Hluk zde přestáváte celkem rychle vnímat a registrují to jen lidé, co jsou tady prvně. Při průjezdu Izjumu zastavuji u rozbořeného paneláku a jdu opět k pomníčku obětí. Lidé zde zemřeli, když dům dostal zásah a oni byli ukryti ve sklepě domu. Více zde: https://www.forum24.cz/foto-ve-sklepe-zahynuly-i-deti-byli-jsme-kousek-od-rusu-u-zriceneho-panelaku-nam-dosla-slova%20.
V místním obchodě nakupuji jídlo cca za 2000,- Kč pro naši kouzelnou babču a jedu za ní do vesničky Virnopillia. Zde klukům ukazuji, kde byla za války ukrytá Karpatská Sič. Procházíme rozbitou školu a její okolí. Člověk má slzy v očích, když vidí tu zkázu. A tady nejsem prvně. Stále jsou tu nějaké věci po obráncích. Pak už přijíždí druhé auto a jedeme předat věci babče. Ta nás vítá a pláče. Jsem vtažen do kuchyně a musím si dát polévku. Už mě za tu dobu bere jako svého syna. Babča nám opět zpívá o její vesničce jako poděkování za naši návštěvu. Brzo opět pláče, když zjistí, že už zase musíme pryč. Zanecháme na místě materiál a vyrážíme k Runě. Bábuška se ještě dlouho za nás modlí. Prosí nás ať zůstaneme, že prý jí každou noc děsí zdejší výbuchy. My ale máme další povinnosti a spoustu práce před sebou. Musíme jet. Ještě dlouho mi zůstávají v paměti babiččiny nadávky na ruské svině. Kolika lidem zde zkazily život.
Cesta na Slavjansk je lemovaná minovými poli. Člověk by tu nechtěl vyjet mimo hlavní cestu. Tak po zledovatělé silnici jedeme raději opatrně. Na smluveném místě se potkáváme s lidmi od Runy. Já a Marián je už dobře známe, a tak rovnou jedeme na bázi, kde se vyloží věci a pak jedem na polygon, kde se kluci seznámí se šestikolkou na evakuaci raněných. Zkušební terén má luxusně velké stoupaní, příkré stěny i bahno. Sedám na stroj - funguje perfektně. Další kolo beru jednoho z kluků a vysvětluji základy jízdy. Ostatní se ještě nedůvěřivě dívají z povzdálí. Po několika jízdách jsme už všichni od bahna a stroj lítá se 4mi lidmi téměř 100km/h v těžkém terénu. Klukům to vykouzlilo úsměv. Je vidět že tohle potřebují a využijí. Po několika hodinách odjíždíme zpět na bázi. Kluci jsou nadšeni a už plánují nákup REBu (rušiček) na tento stroj, který jsme pojmenovali Yara. To ještě netuším, že to vážně udělají hned následující den. Takové tempo jsem na Ukrajině nikdy nezažil. Mám neskutečnou radost, když se po pár dnech dozvídám z videí o prvním nasazení stroje na evakuaci. Runa osobně děkuje, že stroj je příjemně odpružený a dokonale silný a ranění netrpí na rozbitých cestách bolestí způsobenou otřesy a pomalou jízdou. Mimo to je stroj používán i na převoz materiálu na těžko přístupné pozice. Super!!!
Po předání šestikolky se dělíme – kluci jedou směr Charkov a naše osádka zůstává do zítra. Odjíždíme k vesnici nedaleko Časiv Jaru, kde se potkáme s Runou. Tady už je slyšet dunění zase o kousek víc. Runa nově příchozím ukazuje její houfnici. Vidíme zde i L200 . Toto vozidlo jsme dodali v minulosti v rekordních 9 dnech od požadavku. Auto je osazené rušičkou. Runa si pochvaluje jak s ním jezdí, a že ho má ráda. To nás moc těší. Po té co @RayBaseley a @MartinSkpa58918 udělají rozhovor s Runou, předáme věci a odjíždíme za tmy pryč. Na bázi na nás čeká večeře. Kuchař vypráví o svém zranění a evakuaci z linie… V přítomných to zanechává hluboký dojem. Více zde: https://www.forum24.cz/setkani-s-obranci-casiv-jaru-hodiny-jsem-se-plazil-z-linie-popsal-nam-ukrajinsky-vojak
Druhý den po snídani máme čekat na Runu, že přijede za námi, tak se mezi tím ptáme dronaře jménem Kahor na nejrůznější věci ohledně jeho práce. Ukazuje jak připravil dron pro potřeby práce na linii. Názornou ukázku máme i s komentářem. Na dron se připevňuje cvičný granát. Odstraňuje se přepravní pojistka, provádí se poslední kontrola. Dron startuje z ruky pomocníka operátora. Všichni sledují, jak dokonalý zoom tato hračka má. Po průletu nad námi se dron odebere nad střechu opuštěné budovy a z výšky 100m hází granát na střešní okno. Trefuje ho fantasticky. Z budovy se ozývá výbuch a dron se k nám vrací zpět. Takto si Kahor ještě chvíli trénuje. Večer jde na pozice, kde už používá ostré granáty. Nás ještě ten večer zastihne zpráva s videem shozu granátu na orky. Píše pod videem jeden úspěšný zásah cca 30 minut nazpět. Super máme radost! Je téměř podvečer a my musíme vyrazit dál. Runa se omlouvá, že nemůže opustit pozice, neboť moskalové hodně tlačí. Ona musí bojovat a my zde dřepíme a nemůžeme pomoct. Žádá nás, ať zůstaneme ještě jednu noc. To ale není možné. Loučíme se a mizíme pryč. Musíme k Pokrovsku. Po cestě již zase za tmy projíždíme místo, kde bylo rehabilitační centrum, které dostalo před časem zásah raketou Iskander. Z fotek, které byly na síti čekáme poničený komplex, ale všichni ztrácíme slova, když vystoupíme z auta. Zkáza je neuvěřitelná. V létě jsme zde trávili několik nocí. Teď jen trosky. V sutinách se jen těžko orientujeme kde co bylo. Vyhořelá zubní ambulance, jídelna, salonek - vše k nepoznání. Podle kráteru v zemi určujeme místo dopadu. Je to pokoj, kde spal posledně @MarianBizub. Zde nebyla šance na život. Zdrceni nasedáme do auta a odjíždíme. Tohle nikdo nečekal. Ve večerních hodinách dojíždíme do hotelu, kde máme ubytování do zítra. Ráno pojedu s Rayem navštívit šedou zónu. 🤫to ještě ani @RayBaseley netuší, kam ho potáhnu 🤣. No, máme sotva 4 hod spánku a pak to začne.
Přípravy na náš výjezd probíhají pozdě do noci. Mám pokoj s č.13- mé šťastné číslo. Při přípitku na šťastný návrat problikává světlo. Že by varování? Zkoušíme to raději ještě jednou dalším panákem :-) . Je to dobrý, nebliká. Raye a Martina opouštím a jdu spát. Je skoro půlnoc. Zatímco Raye a Martina slyším jak testují světlo :-), já dávám budík na 4:00 hod. Spát se mi moc nedaří a tak když usnu, hned mi někdo budí. Macku, vstávej odjíždíme. Tak to se mi ještě nestalo zaspat na Ukrajině. Skáču do kalhot a do pěti minut opouštím pokoj. Nemám klíče! Kde jsou ty blbé klíče od auta… Měl jsem je na karabině. To nám to pěkně začíná, ten den. Budím Tomáše: „Kde mám klíče?“ Ten se v klidu rozhlíží. Kurva kde jsou klíče? Sáhne do kapsy a podá mi je. Máme zpoždění víc jak 20 min. Skáču do auta a jedeme. Auto má opět nouzák. Na první pumpě stavím a diagnostikou mažu chybu. Ještě se oba vyprázdníme. No co, nechcete si posrat nové kalhoty. Já na rozdíl od Raye vím, kam jedem :-) Tohle je jak série varování. Ještě že @helgiiiiiii nedává ta svá varování, která mi nosí smůlu.
Na místo dorážíme včas. Kluci jsou zde do pár minut. Omotávám pásky na rukávy vestu i helmu. V tom nás dva vojáci postávající vedle upozorňují, že dnes se mění zelená páska na žlutou. Tak to nemáme. Koupil jsem modrou i zelenou. Už vážně schází jen černá kočka. Přijel Artem a vydává instrukce. Dle pokynů bereme balistiku na sebe a vše ostatní necháváme na místě. @RayBaseley zjistil, že na hotelu zapomněl fotoaparát. Uklidňuji ho, že ho alespoň nerozbije a rodina získá slušnou pozůstalost :-). Cesta je přes pole a remízky. Cedulky značí minové pole. My jedeme vytyčenou cestou. V autě není žádné místo a já už bych se rád protáhl. To si ještě počkám, než to bude možné. Poznávám vesnice, kde jsem byl v létě. Tak to už budeme blízko u fronty. Záblesky na obzoru ukazují, že máme správný směr a nejsme daleko. Zapínáme rušičky - to znamená, že jsme kousek od našich pozic. Řidič při této zastávce leze pod auto a vyrve stabilizátor řízení. Tak snad dojedeme i zpět. :-) Dobrá hudba dodává správnou náladu i adrenalin všem v autě. Vjíždíme do remízku. „Všichni rychle ven z auta!“ Ihned dostávám pokyny, co mám dělat – zde končí klasická ukrajinská pohoda, klídek, cigárko. Maskujeme auta sítí. Vyndáváme věci vedle vozidel. Větvemi maskujeme auta ještě přes sítě. Dostávám pokyn ať vezmu protitankové raketomety a další těžké bedny.
Jdeme lesíkem cca 400 m. Na okraji lesa prý bude moje pozice. Sem mám nanosit materiál. Při chůzi koukám, kam šlapou ostatní. Přeci jen nechci šlápnout na nějakou minu. Tato obezřetnost po pár hodinách úplně vymizí. Dostávám instrukce o situaci. Tam, tam a tam jsou 1 km moskaly, tam 5 km jsou naši. Super krásné písmeno U a my jsme na jeho dně. 🫣 dostávám i info ke zbraním. Kluci staví antény a chystají drony. Já si mám dojít pro rýč a vytvořit si pozici. Ha, klasická ukrajinská buzerace. No to si myslím ale jen chvíli. Tři drony jdou do vzduchu a další jsou na startu. Ray přichází za mnou a říká: „Když to slyším, tak rozhodně nemám pocit, že by zde munice docházela“. Zkoušel měřit čas mezi jednotlivými dopady a prý je to 10 s. Nejdelší pauza byla 20 s . Přikyvuji mu a říkám- to se za chvíli uklidní. 🫣No, to ještě netuším co nás čeká.
Po zhruba hodině od příjezdu na tuto pozici dostávám od Raye zprávu, že už máme první zabité Rusy. Jo to dnes bude úspěšný den :-) Já mezitím dobudoval svoji pozici a dostávám další úkoly. Super, to mě baví. Nebude žádná nuda a člověk vidí přímo na místě, co je potřeba. Teď připravuji detonátory do plastické trhaviny C4. Vrtákem udělám díru ve středu plastového válečku vyplněného plastikou a kuličky z ložiska. Do dírky strčím detonátor. Na váleček udělám ovin lepenkou a našroubuji stabilizační křídla. Na detonátor přidělám zelenou trubičku, v té je hřebík, který aktivuje při dopadu detonátor. Sháním se po pojistce. Ale ta se k tomuto nevyrábí. Tak prý mám být velice opatrný při manipulaci. Ok, v duchu si říkám, tohle by neprošlo ani na misích s AČR. A to ani kdybych byl ofiko pyrotechnik.
Makám bez přestávky. V tom slyším výkřik,, Pydarský FPV". Přikrčím se a poslouchám jak se bzučení přibližuje. Vidím ho! Je těsně na okraji lesa - dělí nás jen pár větví. Bohužel vidí i on naše pozice. Začne se štelovat a má namířeno přímo ke mně. V hlavě mi letí myšlenka- tak to bylo rychlý. Umřu. Kluci už zahodili ovladače od dronů a vedou palbu na FPV. Střely jdou ze všech směrů. Artem povzbuzuje kluky. Dron stále manévruje všemi směry. Broková pumpa má závadu po druhém výstřelu. Když vidím odhodlání kluků, necítím žádný strach. Věřím jim, že už to mockrát zažili. Dron našel cestu mezi větvemi. Couvá a nabírá rychlost na moji bednu mnoho kg trhavin a VOG 17. Na pokyn skáču do díry téměř šipku. V tom se ozývá ohlušující rána. Tlaková vlna mě pěkně ofoukla. UFF, tak už o nás vědí. Snad se nebudeme pakovat pryč.
Ne, zde budeme až do tmy. Dostávám pokyny rychle zakrýt bedny. Umístit plastiku dál od detonátorů.. Prý mám doběhnout pro větve a zapíchat je kolem mojí pozice. Makám, aby to bylo vše co nejdříve hotové. Dříve než přiletí další dron. Sbírám větve po celém lesíku. Tam, kam se mi nechtělo ráno šlápnout, teď pobíhám a stahuji větve k mé pozici. No, člověk rychle otupí. Když táhnu strom ozve se opět upozornění na FPV. Střelba zní ze všech stran a další výbuch. Tentokrát dál- cca 15 m. No větve, co jsem stačil napíchat, hodně pomohly. Dostávám pochvalu od kluků. Práce nekončí.
Za ten den to na nás zkusí celkem 7 FPVček. Všechny neúspěšně. Když mám opevnění z části hotové, přichází další úkol připravit VOG 17M Jedná se o upravený granát původně určený ke střelbě z granátometu. My ho po úpravě shazujeme z dronů. Deputát mi ukazuje, jak na to. Několikrát za sebou opakuje velice, ale velice opatrně je to moc nebezpečné. No, ty krávo!!! Přece neřeknu, že to nebudu dělat, protože se bojím. Ne strach a peníze nemám nikdy :-). Beru první strojek do ruky. Špičkou nože se snažím vydloubnout první pojistku. Nejde to. Jsem upozorněný, že musím ve směru na červenou tečku. Nožem vytlačuji pojistný kolíček. Cvak!! Vyskočí další součástka, tak teď opatrně vložit do granátu VOG. Nejde to. Tlačit nesmím, je to nebezpečné. Pomáhám si špičkou nože na okraji strojku. Tak teď černá čepička, do které se dá hřebík zajistí se plastovou pojistkou. Musím vždy zkontrolovat, zda špička nevyčuhuje ven. Nacvakávám plast na špičku granátu a nesu na smluvené místo. Ozývá se v dálce odpal salvových raketometů. Zhruba 10 gradů dopadá cca 500m od nás na naší úroveň. Další odpal a dopady jsou výrazně blíž. Čekám, že třetí už půjde na nás. Palbu z gradů vystřídá minomet. A tak nějak tuším, že Ray místo plánované reportáže právě sepisuje závěť..... :o) :o)
Po šťastném návratu článek přece jen vzniknul. https://www.forum24.cz/rusove-nas-sedmkrat-zkusili-zabit-ohlusujici-vybuchy-desitky-dronu-i-strelba-takhle-vypada-peklo-na-bojisti
Miny z minometu mají odporný hvízdavý zvuk. To je něco, co si člověk rychle zapamatuje a nezapomene do konce života. Já už tyto zvuky dobře znám z doby, kdy jsem byl v Bachmutu. První mina letí nad námi a podle zvuku víme, že přeletěla. U další už to někdo komentuje, že jde blíž. No, a u třetí se skáču ukrýt do díry. Hvízdání zesiluje a já tuším, že to bude hodně blízko. Taky že jo – v díře se mi rudě zableskne. Ještě pár dopadů a je zase chvilku klid. No klid, padá to dál. Jdu pro další větve. V tom slyším v dálce stíhačky. Co to zase kurva je? Z oblohy se ozývá hluboké hučení. Tenhle zvuk ještě neznám. Ve tvářích bojovníků vidím, že tohle nechtějí slyšet ani oni. Ano, jsou to klouzavé bomby vážící 500 kg označované jako FAB. Zvuk se začíná vzdalovat a záhy vidíme obrovské výbuchy na ukrajinských pozicích za námi. Toto se ještě několikrát opakuje. Vždy vystoupí ze země stovky metrů vysoký oblak. No, ještě že jsme tak blízko ruským pozicím. Naše drony pracují téměř bez přestávky. Stále jsou tři kusy ve vzduchu a další připravené na startu. Prodleva není absolutně žádná. Když startuje naše FPV, jsem upozorněný, ať jsem u země. Je to hodně nebezpečné a může dojít k nehodě a následovnému výbuchu už na startu. Tato situace nastává o pár hodin později, naštěstí bez exploze. Když jsme slyšeli s Deputátem podivný zvuk vrtulek sekajících do země, byli jsme jak akvabely, skočili na zem a čekali, co bude dál.
Na rovinu jsem si myslel, že nic horšího jak Bachmut nezažiju. Dnes jsem poznal během pár hodin snad všechno krom termobarických bomb. A doufám, že u toho zůstaneme. Když už zapadá slunce, začíná se rychle dělat tma. To je čas začít balit a rychle zmizet. Když nesu věci do auta, slyším dron. Zvuk se přibližuje. Dělám vše, co mi bylo řečeno během dne. Přitisknu se nejbližšímu stromu a nehýbu se. Zvuk se ustálil někde nade mnou. Tohle je Mavic nejspíš s termokamerou a se shozem granátů. Není na co čekat, běžím, co to jde, k rušičkám. Dobíhám ke klukům a říkám jim, že tam je dron. Ne. Ten jen prolétal. Říkám je tam! Čekám chvíli a pak nesu další bedny k autům. Opět se za mě pověsil, zdrhám rovnou. Ty mrchy mě snad chtějí naučit běhat. Na další cestu jde se mnou velitel. V duchu si říkám, jestli už mu nedocházejí baterky a nebude se vracet. V tom se to ozve znova. Velitel obejme strom a když slyší že je nad námi, zdrhá, co to jde. No přesto, že nejsem žádný běžec, jsem mu v těsném závěsu. U REBu jsme v bezpečí. Pobalíme věci a jdeme všichni k autu, kde už kluci zapínají rušičky na autech. Rychle odmaskovat a mizíme pryč. Cesta z pozice je jak nějaký závod. Všichni si oddychují, když se dostáváme po půl hodině za první vesnice. Teď už jsme za první linií.
Ray začíná mluvit o tom, jak těžký den to pro něj byl. Jo, je to borec reportér, který zvládl celý den na předku. Klobouk dolů.
Dnes jsme podnikli více jak sto letů nad nepřátelské pozice. Zabili a zranili spousta lidí. Je to zvláštní pocit radosti. Kdyby ti kluci zůstali doma v Rusku, mohli slavit Vánoce. Je pravda, že na ně platí pouze síla. Radost je oprávněná za ty zvěrstva, co zde na Ukrajině páchají. Chápu, že někteří z vás mě budou odsuzovat za to, že mám radost ze smrti člověka. A tak si položte otázku. Už se vás někdo někdy snažil zabít? Mě zde na Ukrajině mockrát, a to i když jsem jezdil s bílým autem, které mělo červený kříž. Vozili jsme raněné a všichni jsme byli bez zbraní. V tuto chvíli se to pro vás začne stávat osobním. Buď vy, nebo on. Je to pro vás jen protihráč. A když si vzpomenu na všechny české kluky, co padli na Ukrajině, není lítost vůbec. I když možná, že tam lítost je. A to, že jsme dnes nebyli úspěšnější.
Další články jsou na síti www.x.com pod profilem Mac@Mac62971351
Ostré Kartůzy
