Článek
Když se člověk porozhlédne, jestli někde nepíšou něco optimistického, narazí v deníku The Financial Times na článek Badra Jafara, zvláštního velvyslance Spojených arabských emirátů, který vysvětluje, proč přestane být Hormuzský průliv časem klíčový a důležitý.
Podle autora se konverzace mezi byznysmeny a experty v Zálivu posunula od konstatování krize k tomu, co přijde po ní. Jde hlavně o to, snížit zranitelnost. Třicet procent mezinárodní přepravy ropy po moři a dvacet procent přepravy zkapalněného plynu prochází velmi úzkou námořní cestou. Stejně tak třetina hnojiv, jež se dopravují přes moře, a polovina síry. To má samozřejmě dopad i na globální potravinovou bezpečnost. Jde také o hliník a helium, které jsou zase zásadní pro čipy a umělou inteligenci. Zranitelnost globálního obchodu byla tolerována po celé dekády.
Nyní se už začíná investovat do posthormuzské infrastruktury budoucnosti. Saúdové rozšíří přístavy v Rudém moři i kapacitu ropovodů a produktovodů i koridorů, které spojí Perský záliv s Rudým mořem. Emiráty propojí své přístavy směrem k Indickému oceánu v Ománu. Může se navázat na mnoho odložených a nedokončených projektů z minulosti, které byly zanedbávány po celé dekády. Posiluje se regionální spolupráce a propojenost. Krize a nabídkový šok zařídily, co nekonečné summity v době míru nedokázaly. Vznikne prostor pro opravdovou regionální ekonomickou integraci. To je dobrá zpráva i pro Evropu, Asii a Afriku. Nadnárodní firmy působící v Zálivu na nových projektech a investicích také spolupracují.
Nemá cenu věci lakovat narůžovo. Momentální zranitelnost a geopolitická nejistota jsou zdrojem úzkosti. Ale cesta budoucnosti je jasná. Nikdo už se nevrátí k závislosti na úžině s nepředvídatelným sousedem. Ropovody budou rozšířeny. Nové přístavy vzniknou. Infrastruktura pro energetiku, vodu a obchodní koridory se dokončí. Svět se dívá na to, co je nyní ničeno. Měl by věnovat stejnou nebo větší pozornost tomu, co se buduje.
...
Tolik pokus o něco pozitivního ve Financial Times. Historik Niall Ferguson v článku pro Free Press připomíná podobnost současné situace se Suezskou krizí v roce 1956. Americký viceprezident J.D. Vance řekl v rozhovoru pro server UnHerd, že „když se podíváme zpátky do historie, Britové a Francouzi měli ve svých sporech s prezidentem Eisenhowerem pravdu“.
V tomto případě je ironií, že se J.D. Vance může ocitnout v pozici britského premiéra Harolda Macmillana, který nahradil Anthonyho Edena právě po Suezské krizi.
Egyptský lídr Gamál Abd an-Násir znárodnil pro Egypt Suezský kanál. Británie, Francie a Izrael se pokusily kanálu zmocnit a egyptský režim sesadit. Americký prezident Dwight D. Eisenhower to odmítl podpořit. Následující debakl předal hrdlo mezinárodního obchodu radikálnímu režimu a podkopal stabilitu prozápadních vlád v Iráku a Libanonu. J.D. Vance chtěl v rozhovoru říci, že Eisenhower měl Británii podpořit.
V současné době je americká administrativa, kterou reprezentuje i J.D. Vance, přesně v situaci Británie v roce 1956. Spojila síly s Izraelem, chce uvolnit klíčovou vodní cestu a svrhnout režim, který aspiruje na to, tuto cestu kontrolovat.
Existuje vysoká pravděpodobnost, že Trumpa válka poškodí, stejně jako poškodila Edena: ekonomicky, politicky i geopoliticky. Bude tohle americký Suez?
Představme si, že Trump za pár týdnů deklaruje vítězství, nechá už islámskou republiku na pokoji a ponechá jí i Hormuzský průliv. To pak bude hodně připomínat Suez roku 1956. Krize začne pokusem svrhnout nepřátelský režim ve spolupráci s Izraelem. Také jde o klíčovou obchodní trasu. A vojenská operace je také úspěšná, i když nemá podporu v mezinárodním právu ani politickou doma.
Ekonomické důsledky konfliktu – uzavření úzkého hrdla pro ropu a plyn a finanční dopady – vyústí v politickou škodu a strategickou porážku. Pro USA to nebude tak rychlá katastrofa jako pro Británii a Francii v roce 1956. Ale pro Pax Americana bude dopad na důvěryhodnost stejně katastrofální jako dopad Suezu na Pax Britannica.
Británie tehdy s konečnou platností ztratila impérium. Amerika ztratí něco jako impérium. Pro následovníky Trumpa – například možná právě pro J.D. Vance – to bude znamenat hledání nové úlohy pro posthegemonickou Ameriku.
Fergusonova esej je velmi dlouhá a obsáhlá, plná historických detailů. My jsme zde jen přinesli krátkou ochutnávku. Zde ještě závěr: Pokud nechá Donald Trump na ostatních, aby průšvih s Hormuzem řešili, riskují Američané, že zaplatí podobnou cenu jako Edenova Británie v roce 1956.
Argumenty pro změnu režimu v Íránu v roce 2026 jsou stejně lákavé, jako byly argumenty proti egyptskému režimu v roce 1956. Ale náklady toho, že nepřítel bude blokovat strategickou vodní cestu, se ukázaly překvapivě vysoké v obou případech.
Geopolitické náklady na to, že se jedná pouze s jedním spojencem, jsou také excesivní. Američané si odcizili spojence v Evropě i ve východní Asii. A osa Čína, Rusko, Írán, KLDR vypadá posílená, stejně jako posílili Sověti a jejich satelity v roce 1956. Možná ještě všechno dopadne jinak a dobře, ale hlavní lekce Suezu spočívá v tom, že čas není na straně roztaženého hegemona a ekonomické náklady války se kupí rychleji než případné strategické benefity.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
