Článek
Jan Macháček
Leckdo na Západě přitom o povstání či protestech mluví jako o revoluci, ale to, co se děje, je spíše kontrarevoluce – a ty většinou nedopadají dobře.
Mezi revolucí a kontrarevolucí je rozdíl. V amerických médiích se však plete všechno dohromady. Díky úspěchu roku 1776 mají Američané tendenci revolucím fandit. Proto američtí pokrokáři naivně fandili francouzským revolucionářům v roce 1789, ruské revoluci v roce 1917, čínské v roce 1949, kubánské v roce 1959, nikaragujské v roce 1979, egyptské v roce 2011 – a ano, i té íránské v roce 1979.
Tak například Richard Falk, profesor Princetonské univerzity (hodně to teď jede na sítích), napsal v únoru 1979 do NYT článek, kde protestuje proti tomu, že je Ajatolláh Chomejní popisován jako „fanatik, reakcionář s nositel předsudků“. Jeho vláda podle něj bude „příkladným modelem pro vládnutí ve třetím světě“.
Komentátoři, kteří popisovali Chomejního jako fanatika, který se snažil vrátit čas o 1300 let zpátky, a jako antisemitu, který vypustil do světa teokratický fašismus, ale měli na rozdíl od Falka pravdu. Levicoví profesoři jako Falk ovšem, jak známo, skládat účty nemusejí, takže Falk se stal reportérem lidských práv za OSN v Palestině a Íránci se ponořili do 47 let teokratického fašismu. K ochraně výdobytků revoluce roku 1979 je třeba masakrovat lidi.
Už od Francouzské revoluce roku 1789 američtí pokrokáři podceňují neliberální charakter většiny revolucí a zároveň znevažují kontrarevolucionáře, kteří chtějí zvrátit neliberální revoluce. Vede to ke zmateným analýzám.
Americký instinkt velí portrétovat protesty proti islámské republice jako revoluční. Ve skutečnosti jsou podle Fergusona antirevoluční. Jejich cílem je sesadit současný islámský režim. Lidé v ulicích současného Íránu nechtějí budovat nějakou utopii: chtějí zpět starý dobrý Írán. Možná si ho nostalgicky idealizují, ale chtějí stabilitu, nikoli ideologii. A kromě nezdarů ekonomické politiky současného režimu si dost lidí odcizilo nesmírně nákladné financování náhradních válek íránským režimem leckde v regionu.
Ferguson se sice hlásí k tomu, že je celý život hrdý kontrarevolucionář, ale poukazuje na to, že opravdových restaurací toho starého se v historii moc nepovedlo. Povedlo se to Stuartovcům v roce 1660 a povedlo se to Bourbonům ve Francii v letech 1814–15. Vrátili se i španělští Bourboni v roce 1874. Většinou to ale bylo křehké a efemérní. Francouzští Bourboni byli sesazeni v roce 1830 a španělská monarchie skončila v roce 1931 a pak byla zase obnovena až v roce 1975. Do Kambodže se Norodom Sihanuk vrátil v roce 1993 – po letech tyranie, občanské války a genocidy.
Události spojené s pádem komunismu se z pohledu kontrarevolucionáře nezdařily. Z komunistických republik se staly liberální republiky. I konzervativní Maďarsko je daleko od obnovy habsburské monarchie. Současní Habsburkové jsou asi pro Viktora Orbána příliš liberální…
Studená válka ukázala, že represe fungují. Když se do toho policie, případně i armáda pustí, protestující jsou zatčeni, rozehnáni či zabiti. Bylo to tak v Budapešti v roce 1956, v Praze v roce 1968, v Gdaňsku v roce 1981 a v Pekingu v roce 1989. Komunistické režimy vždy věděly, jak disent potlačit.
V Íránu se konaly protesty už mnohokrát. V letech 2009–10 to bylo zelené hnutí proti volebním podvodům, v letech 2017–18 protesty proti vysokým životním nákladům, v roce 2019 protesty proti cenám benzinu, v roce 2022 proti ubití Mahsá Amíníové za to, že neměla šátek, roku 2023 to byly stávky proti nevyhovujícím pracovním podmínkám.
Podle Fergusona se nyní musíme ptát:
1. Je současný režim v krizi leadershipu, když staří revolucionáři vymírají?
2. Má současný režim nějaké nové kredibilní kandidáty pro vedení státu?
3. Mohou zahraniční mocnosti pomoci, aniž by opozici zdiskreditovaly s tím, že tato cizím mocnostem slouží?
4. Mohou být represivní složky rozděleny nebo přemoženy?
Ferguson by si prý moc přál, aby to pro protestující dopadlo dobře. Ale obává se, že by bylo třeba, aby většina revolučních gard cítila lepší příležitost pro zisk v nějakém budoucím režimu. A tam asi ještě nejsme. Návrat šáha z exilu by byl hezký, ale spíše je pravděpodobné, že nějaký lídr revolučních gard provede v budoucnu bonapartistickou otočku.
...
Tolik Ferguson. Ke kontrarevoluci dodejme, že restaurace monarchie je jedno měřítko. Druhým by mohl být čas. Když to trvá dlouho a režim ustrne a stagnuje, je jeho změna chápána více jako revoluce. Náš minulý režim byl komunistický, ale považovat husákovský stát 70. a 80. let za revoluční asi ani při nejlepší vůli nejde a nešlo. Naopak to byl režim konzervativní, byť komunisticko-konzervativní, takže svým způsobem o následné revoluci mluvit lze. Na krátkou dobu tu byly i určité pro revoluci typické utopické sny, jako že se zruší NATO i Varšavská smlouva najednou apod.
Nicméně hlavním zkreslením a zaujatostí naší generace je, že se na základě své zkušenosti z roku 1989 domníváme, že věci nakonec musejí dopadnout dobře. Jenže tak to na světě bohužel chodit nemusí.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
