Článek
Poznámky amerického prezidenta Donalda Trumpa na adresu Tchaj-wanu po jeho návštěvě Číny jsou pečlivě zkoumány. Trump mluvil o amerických zbrojních dodávkách ostrovu v tom smyslu, že je použije jako vyjednávací nástroj v rámci jednání s Pekingem. Vyjádřil se jasně skepticky k možnosti, že by Američané v budoucnu mohli Tchaj-wan vojensky bránit. A zopakoval už dávno únavnou frázi o tom, že Tchajwanci Američanům „ukradli“ celý průmysl polovodičů, potažmo čipů.
V Pekingu to někdo může považovat za povzbudivé, protože Trump zjevně ustupuje od jednoznačné podpory Tchaj-wanu, kterou vyjadřoval jeho předchůdce Joe Biden. Jenže podle Rachmana se zapomíná na jednu důležitou věc: to, co se rozhodne ve Washingtonu a Pekingu, je sice pro budoucnost Tchaj-wanu důležité, ale v těchto městech nebudou mít poslední slovo.
Tchaj-wan není kolonie ani neobydlený ostrov, a pokud se tam rozhodnou odolávat násilné inkorporaci do suchozemské Číny, mají celkem slušné šance na úspěch i bez amerického angažmá. Současná válka na Ukrajině nebo v Íránu názorně ukazuje, že velké země jako Rusko či USA nemusejí války proti menším zemím s menšími ekonomikami vždycky vyhrávat. Po čtyřech letech válčení s Ruskem se Ukrajina stále drží. Ano, je pravda, že Ukrajinci získali zásadní finanční a vojenskou pomoc od Evropy a USA. Ale vojáci, kteří drží frontu, jsou všichni Ukrajinci. A drony, které způsobují Rusům největší ztráty, jsou všechny vyrobené na Ukrajině.
Írán dal pro změnu najevo Američanům, že s rychlou změnou režimu nemohou počítat. Jak Ukrajina, tak Írán mají prospěch z transformace válčení, kterou přinesly nové technologie, tedy především drony a dalekonosné střely.
Ukrajina sice nemá námořnictvo, ale ruské vojenské námořnictvo de facto vytlačila z Černého moře. Trump často opakuje, že íránské námořnictvo bylo kompletně zničeno, ale Írán drží Hormuzský průliv efektivně uzavřený. Daří se mu to na základě kombinace dronů, raket a rychlých člunů. Pokud má Čína v plánu jedno z nejambicióznějších vojenských vylodění v historii a chce zkusit dobýt Tchaj-wan, musí čínské vojenské plánovače děsit zvýšená zranitelnost námořnictva novými formami válčení.
Tchaj-wan má také k dispozici prostředky, které nejsou dostupné Ukrajině ani Íránu. Je to jedna z nejbohatších a technologicky nejpokročilejších ekonomik na světě. Ostrov s 23 miliony lidí patří mezi dvacet největších ekonomik světa. Technologicky je Tchaj-wan supervelmocí. Produkuje 90 procent nejpokročilejších polovodičů. Zbraně, které chce země koupit od Američanů, jsou jistě důležité, ale už dnes dokáže Tchaj-wan vyrábět vlastní rakety a drony. Kromě toho jde o ostrov, a má tedy prospěch z „obranné síly vody“ – podobně jako ho historicky měla Británie. Být ostrovní entitou znamená zranitelnost, můžete během pár týdnů přijít o zemní plyn a během pár měsíců o ropu. Jenže blokáda také vyžaduje přítomnost vojenských plavidel a letadel – a ta budou vystavena útokům dronů, námořních dronů i raket, stejně jako mohou najíždět na miny.
Přechod na přídělový systém energií a potravin může posílit schopnost ostrova odolávat, možná i několik měsíců. Tchaj-wan hraje kritickou roli v globální ekonomice – právě díky výrobě polovodičů – a dlouhá čínská blokáda by masivně narušila světovou ekonomiku. To by zvýšilo šance, že zahraniční mocnosti nakonec budou muset intervenovat: buď skrze sankce, nebo vojensky.
I kdyby Peking využil blokádu k tomu, že přinutí Tchaj-wan k tomu, aby se vzdal, čínská komunistická strana bude čelit problému: Jak zavést diktaturu v prostředí zvyklém na živou demokracii, s vlastní identitou a tradicí, která se kultivovala desítky let? Patrně by následovaly celé dekády silných represí.
V Pekingu říkají, že Tchajwanci v hloubi duše dobře vědí, že jsou normální Číňané, jenom ti proradní Američané jim pořád našeptávají, aby odporovali náruči matky vlasti. To připomíná, co říkali Rusové o Ukrajině před invazí. Putin nebyl ochoten akceptovat, že Ukrajinci autenticky nechtějí, aby se jim vládlo z Moskvy, a budou za svou svobodu bojovat.
Neschopnost si toto představit vedla k ruskému nezdaru na Ukrajině. Podobný nedostatek představivosti může vést k čínskému nezdaru s Tchaj-wanem.
...
Tolik Rachman. Měli bychom upřesnit, jak to bylo za Joea Bidena. Američané po desítky let uplatňovali vůči Číně a Tchaj-wanu velice prozíravou a promyšlenou politiku strategické nejednoznačnosti. Neřekli jasně, zda budou ostrov vojensky bránit či ne. Peking si nemohl být jistý, na čem je.
Prezident Biden opakovaně na dotazy novinářů odpovídal, že Amerika by Tchaj-wan jednoznačně bránila. Bílý dům to následně dvakrát dementoval – že prý to Biden takto nemyslel. Potřetí a počtvrté už se to úřad Bílého domu dementovat ani nenamáhal. Jestli Biden věděl, co říká a o čem mluví, nevíme. Asi ne. Politika strategické nejednoznačnosti každopádně přestala existovat, protože by mělo platit, co řekne prezident. Trump to posunul opačným směrem: možnost bránit vzdálený ostrov veřejně zpochybňuje. Do toho máme ministra zahraničí Marca Rubia, který říká, že se americká politika vůči ostrovu „nemění“. Jak přesně se „nemění“?
Článek poněkud pomíjí fakt, že samotný Tchaj-wan je velkým investorem v Číně. Jaké by to mělo důsledky v okamžiku vojenského řešení?
Osobně bych si přál, aby měl Rachman pravdu s dekády trvající rezistencí vůči agresi a okupaci, ale příklad Hongkongu v tomto směru bohužel nevypadá úplně povzbudivě.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
