Článek
Jan Macháček
První věc ke srovnání je účast. Ta byla v Rusku 57 procent, zatímco v Československu v 70. a 80. letech činila pověstných „99,99“ procenta občanů (oficiální statistiky hovoří o 99,39 v roce 1986 – a 99,7 v roce 1976).
V husákovském Československu, které se vyznačovalo nebývale vysokou loajalitou a poslušností občanů vůči režimu, se vžila představa, že nechodit k volbám se rovná otevřenému disidentství či podpisu Charty 77. Že můžete být vyhozen ze školy nebo z práce – a že stejně mohou kvůli vám dopadnout vaši příbuzní. Nebyla to sice vůbec pravda, ale lidé tomu věřili – nebo chtěli věřit – a pro režim to fungovalo to perfektně. Dodnes to nikdo moc neřeší, a pokud se někoho zeptáte, zda chodil za minulého režimu k volbám a co házel do urny, bude to považovat za dosti nevhodnou a impertinentní otázku – podobně otázku o účasti na prvomájové manifestaci. Dnes nad tím většina lidí mávne rukou, podobně jako nad skládáním vojenské přísahy, která se potvrzovala vlastnoručním podpisem ve vojenské knížce – a kde se mimochodem slibovala věrnost SSSR. Běžná odpověď zní, že to přece dělal každý.
Zajímavé je, že v Putinově Rusku lidi nikdo volit nenutí a účast letos byla 57 procent. Tohle Putin nechává vesměs být. Asi si je jist průzkumy a nadpoloviční účastí. Přesto se dá říci, že k určitému testování skutečného zájmu veřejnosti je v tomto směru stále ochoten. Lidi, kteří v Rusku k volbám nechodí, mají nakonec určitý můj respekt, i když zatím asi neriskují mnoho. I kdyby většina z nich byli ignoranti nebo ožralové. Lepší být ignorant či ožrala než Putinův poskok.
Druhá věc je výběr. V ČSSR byla jedna kandidátka Národní fronty. V Rusku mají sice na výběr, ale z čeho? Kromě Putinova Jednotného Ruska, komunistů, fašistů z „liberálně demokratické“ strany a vykostěné a částečně kriminalizované strany Jabloko… V kampani se nesmí mluvit o válce, nesmí se kritizovat „speciální operace“, nesmí se kritizovat ani Putin: kdo si to dovolí, toho zavřou. Mají snad v Rusku politická témata, která s válkou nějak (alespoň nepřímo) nesouvisejí? Nejsou povolení pozorovatelé, a to ani z OECD. Volby to tedy nejsou, je to fasáda a rituál. Je to jen jiná fasáda a jiný rituál, než jsme znali v podobě „manifestační volby“ za minulého režimu u nás. Asi je to tím, že demontáž demokracie je v Rusku postupná. Šrouby se utahují od konce 90. let.
Nejdůležitější otázka je, kolik lidí bude po volbách Putin mobilizovat. Ale to teprve uvidíme.
…
Na serveru eurointelligence.com píší o dohodě mezi Dánskem, USA a Grónskem, která bude podepsána v New Yorku. USA už nebudou potřebovat zvláštní souhlas Dánska nebo Grónska s navyšováním vojenské přítomnosti USA. Dohoda bude platit, i když Grónsko vyhlásí nezávislost, takže se Grónsko de facto stává vojenskou kolonií USA. Dohoda platí i v případě „rozpuštění NATO“, což je něco, na čem americká delegace v rámci jednání obzvláště bazírovala. Žádná změna v dánsko-grónských vztazích nemůže dohodu unilaterálně změnit.
Otázka je, jak se tohle všechno snoubí s tím, co tvrdí Dánsko: že Grónsko zůstane suverénní. Není součástí suverenity právo na kontrolu vlastních bezpečnostních aranžmá? Gróňané si mohou akorát vybrat, zda budou součástí Dánska, nebo budou nezávislí.
Dohoda se netýká přírodních zdrojů. Ale těžba přírodních zdrojů je relevantní pro bezpečnost, takže Grónsko bude těžko prodávat práva k těžbě tomu, kdo zaplatí nejvíc. Američané totiž budou mít veto nad každou zahraniční investicí, která by mohla „porušit arktickou bezpečnost“.
Budou existovat výjimky pro státy NATO? Těžko počítat s výjimkami pro EU, protože Grónsko není členem EU. Grónsko bylo první entitou, která opustila EU, dávno před brexitem. Mohlo by se nyní Grónsko do EU vrátit bez amerického souhlasu? Nebo by to bylo porušením „arktické bezpečnosti“?
…
Donald Trump jednal se Zelenským a tématem prý byla „nafta, nafta, nafta“. Trump se stále snaží před volbami do Kongresu naznačovat, že za vysoké ceny nafty mohou ukrajinské útoky na ruské rafinerie. Samozřejmě že rusko-ukrajinská válka má dopad na produkty rafinerií. Tedy naftu a benzin. Eskalace vzájemných útoků vyústila v extenzivní ukrajinské útoky na ruské rafinerie. V samotném Rusku existuje nedostatek těchto produktů.
Ukrajinci – jak se potvrdilo útokem na Moskvu – jsou schopni dosáhnout cíle prakticky kdekoliv uvnitř ruského území. Existuje mnoho rafinerií na jihu Ruska a na březích Volhy, kam se Ukrajinci trefí snáz než do Moskvy. Těchto cílů je mnoho, jsou široce rozmístěny, a tudíž je pro Rusy jejich ochrana obtížná.
Díky těmto útokům Rusko vyhlásilo zákaz exportu rafinovaných produktů, což ke globálnímu nedostatku nafty přispívá. Normálně se z ruských rafinerií exportuje zhruba 800 000 barelů nafty denně. Ruský zákaz exportu není ale zdaleka jedinou nebo hlavní příčinou nedostatku nafty. Podle IEA, mezinárodní agentury pro energie, se z oblasti Perského zálivu nyní vyváží 390 000 barelů nafty za den, což je pouhá čtvrtina toho, co se vyváželo ještě v únoru, před americkým útokem na Írán.
To všechno dohromady vysvětluje, proč je nyní nafta tak extrémně drahá i proti surové ropě. V Evropě na začátku září činil „diesel crack spread“, který vyjadřuje, o kolik je nafta dražší než surová ropa, přes 100 dolarů za barel. Tři roky před válkou v Íránu se pohyboval mezi 20 a 40 dolary za barel. Pak tento rozdíl vystřelil – po začátku války s Íránem – a pak znova – po ruském zákazu vývozu nafty.
Role války na Ukrajině asi pomáhá vysvětlit obnovený americký zájem na diplomatickém ukončení této války. Ukrajina ale není – jak Trump naznačuje – hlavní příčinou vysokých cen nafty.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
