Článek
Jan Macháček
Ukazuje se totiž, že ve zcela zásadních věcech a hodnotách, jako je svoboda a svoboda slova a projevu, má naše společnost – a dokonce její elity – elementárně nejasno.
Sociolog Ivan Gabal napsal k projevu spisovatelky Radky Denemarkové na frankfurtském knižním veletrhu na facebook toto: „Zdá se mi zásadní myšlenka Denemarkové, že svoboda (a literatura) má smysl jako svoboda poznávání pravdy, nikoli jako právo rozšiřovat lži a nepravdy. Je to docela nosný útok literatury proti politickému diskurzu, přímo do něj. Nejen v polemice s jakýmsi ministrem, ale současnou politikou jako celkem. Protože ztratila svůj smysl v hledání a naplňování pravdivosti a fakt. Díky za to.“
Diplomat Michael Žantovský mu oponoval. „Je to tragický omyl hlídačů pravdy. Pokud ke svobodě nepatří i právo mluvit nepravdu, pak musí někdo o tom, co je a není pravda, rozhodnout. A to je cesta do pekel.“
Další pak v diskusi mudrují o tom, že „lhář má stát před kamenujícím davem“, že „základní povinností poctivých lidských bytostí je identifikovat lháře“ apod.
Souhlasím pochopitelně s Michaelem Žantovským a pokusím se to doplnit a rozvést. Lhát se nemá, takto jsme vychováni, je to tak správné a držme se toho. Když takto vychováváme děti a potomky, je nám také elementárně jasné proč. Jde mimo jiné o důvěru. V rodině, komunitě, ve společnosti, v byznysu.
Křesťané také vědí, že je velkým hříchem podat křivého svědectví, tedy někoho pomluvit, a poškodit tak záměrně jeho čest a pověst, což je něco jiného než lhaní, ale to dnes nechme stranou. Je to věc etiky, morálky, hodnot a víry.
Z velmi moudrých důvodů se ale demokratická společnost rozhodla lhaní nebo šíření ošklivých názorů netrestat. Nejlépe to vyjadřuje první dodatek americké ústavy, který vyjadřuje svobodu slova a projevu negativně, a to tak, že říká, že „Kongres nikdy nepřijme zákon omezující svobodu slova nebo tisku“.
Negativně vymezená svoboda (vymezuje se, co vláda nikdy nesmí udělat) je jeden z nejlepších amerických vynálezů. Je to přehledné, jasné a jednoduché. Evropský systém, kdy je svoboda definována jako právo či nárok v různých listinách práv a svobod, je mnohem komplikovanější a nepřehlednější.
Nicméně praxe je všude v západním světě nakonec podobná. Svoboda slova znamená nejen naprostou toleranci k rozdílným názorů. Ani šíření lží nesmí a nemůže být trestné. Kdyby na světě existovaly jenom hezké a správné názory (což jsou zpravidla ty, které zastávám já sám), tak by svoboda logicky nemusela vůbec existovat. Svoboda existuje proto, aby bylo možné vyjadřovat i názory, které se vám nelíbí, ale dokonce i názory, které jsou odpudivé, odporné, nemravné – nebo vám takové připadají – apod.
Člověka mrazí z toho, kolik lidí znovu touží – a nejen u nás – po společnosti, kde se bude tolerovat jen jeden správný názor.
To samé se ale týká i špatného či mylného popisu faktů, přesněji lhaní. Ve svobodné společnosti neexistuje a nesmí existovat nějaká vědecká definice jediné pravdy a objektivně závazného popisu reality. Taková společnost by byla nejenom totalitní, ale dokonce zcela fundamentalistická. Velká část z nás ještě zažila život ve společnosti řízené komunistickou stranou, která se řídila vědeckým komunismem a vědeckou definicí pravdy.
Existují samozřejmě výjimky. Nesmí se křičet „hoří“ v narvaném kině, tedy šířit poplašné zprávy. Nesmí se vyzývat k násilí. Nesmí se hanit náboženství, rasa, přesvědčení. A u nás v Evropě se na rozdíl od USA nesmí z dobrých důvodů popírat holokaust. A lhát, jak známo, nesmíte ani jako svědek u soudu, kde vůbec máte omezenou svobodu projevu. Člověk by také neměl druhého pomlouvat – respektive může, ale pokud se napadený úspěšně brání, musíte se pak omluvit, případně dostanete pokutu, a dokonce můžete jít do vězení.
Když se někomu nelíbí, že někdo nějaké lži říká nebo píše, tak má také svobodu projevu. Může s tím člověkem polemizovat, argumentovat, vyvracet jeho názory. Může se mu ale i vysmívat, může ho hanit, může ho označovat za lháře a nemravu apod.
Ale pozor: má to a má to mít svoje meze. I lhář a dezinformátor má svoje osobnostní práva a ani šikanu snad nechceme ve společnosti tolerovat.
I lovci dezinformátorů a tvůrci různých seznamů lhářů mají jistě svobodu projevu. Nesmí to ale dosahovat šikany, omezování práv jednotlivců a skupin osob. Otázka sociálních sítí, které jsou pomyslným „tiskařským strojem“ současnosti, je nevyřešena. Nejlepší by bylo – pokud sítě moderují obsah –, aby byly zodpovědné (jako jsou zodpovědná tištěná média) za to, co se na nich šíří. Anebo obsah moderovat nebudou, ale pak ať je za obsah zodpovědný každý, kdo tam něco dává. Při přihlašování by pak bylo správné žádat ověření identity.
Ani jedno, ani druhé zatím prosadit nejde. A sociální sítě za tiskařský lis ani veřejné náměstí současnosti ještě ústavní soudy světa také neprohlásily. V tom případě jsou v rámci možností lepší tzv. komunitní poznámky než různé novodobé výbory lidové kontroly a uliční výbory všemožných aktivistických udavačů, které dodávají sítím seznamy nežádoucích osob, jejichž profil může být blokován a obsah potlačován. A to bez jakékoliv možnosti transparentnosti a veřejné kontroly.
Je k neuvěření, kolik lidí je u nás nastartováno a natěšeno ke kolektivní šikaně, nahánění zrádců, stavění uliček hanby a kamenování. Tím se dostávám k tomu slovu liberalismus, které nám pokrokáři a kontroloři světa ukradli. Říkávalo se, že liberálů (klasických) je v každé evropské společnosti tak pět procent. V rámci žebříčku hodnot klade liberál svobodu na nejvyšší příčku. Socialista klade na nejvyšší příčku rovnost, konzervativec rodinu.
Holt je nás málo a těch, kdo chtějí nahánět a kamenovat lháře, většina.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
