Článek
Můžeme jen spekulovat, já odhaduji čtyři faktory – a asi zapůsobily všechny současně.
1. Podle průzkumů veřejného mínění jsou Američané naprosto proti tomu, aby jejich stát někde zabíral cizí území, natož ho okupoval. Proti je i jasná většina republikánských voličů.
2. Americký prezident může sám, bez Kongresu, zařídit jednorázovou akci, jakou byl únos venezuelského diktátora Madura nebo bombardování Íránu. Vyhlášení války ani okupace nejsou ale bez Kongresu možné. Válku americký Kongres v posledních dekádách nevyhlašuje. V případě Vietnamu či Iráku schválil prezidentovi vojenskou operaci. Ani při současném složení Sněmovny reprezentantů nebyla šance, že by Trump mohl v Grónsku provést něco jiného než nějakou bleskovou operaci. Zákon i smlouvy NATO, které mají sílu zákona, navíc zapovídají vojenskou akci proti spojenci.
3. Trumpovy úvahy o tom, že si „vezme Grónsko“, tvrdě narazily u jeho politických spojenců v západní Evropě. Jak jsme tu psali včera, tvrdě se proti tomu postavil Nigel Farage z Reform UK, Alice Weidelová z AfD i šéf francouzského Národního souručenství Jordan Bardella. Protiamerická nálada je mezi evropskou novou pravicí na vzestupu. Je známo, že Trump a jeho nejbližší nemají rádi EU, rádi by ji oslabili nebo přetvořili k obrazu svému. Bez pomoci těchto politických hráčů se to ale nikdy nepovede. Trumpovi by zbyli spojenci jen ve střední a východní Evropě – a to nestačí.
4. Trump se určitě nezalekl možnosti vojenské obrany Grónska ze strany Dánska nebo evropských států NATO. Pokud by ale EU spustila vůči USA odvetná cla, poškodila by nejen samu sebe, ale i USA. I tam by se dostavila recese, a to pravděpodobně zrovna před volbami do Kongresu. Možná to Trumpovi někdo vysvětlil, možná si výjimečně něco vysvětlit nechal.
Pokud jsme si oddechli, je to jenom na chvíli. Může se zdát, že máme Trumpa přečteného a že tím, že svůj vzorec chování obnažuje, svou autoritu sám oslabuje. Nejprve spustí bengál v podobě různých zběsilých postů na sociálních sítích, které jsou stokrát za červenou linií toho, co lze kulturně a civilizačně akceptovat. Všichni se vyděsí a nabídnou mu nějaký ústupek, v tomto případě asi šéf NATO Mark Rutte slíbil, že americké základny v Grónsku budou mít formu nějakého permanentního leasingu, jako je tomu v případě americké základny Guantánamo na Kubě (otázkou je, do jaké míry je to předjednáno s Dány).
Až nás Trump bude chtít vyděsit příště, možná už se tolik vyděsit nenecháme. Co může být roznětkou, že Trump začne příště – třeba už za pár dní či hodin – běsnit kvůli něčemu jinému? Může to být leccos. Třeba se zatím ani nedozvěděl, že Evropský parlament neschválil obchodní dohodu mezi EU a USA. Nebo to může být něco kolem jeho Rady míru a toho, že se tam evropské státy nehrnou. Nebo Steve Witkoff a Jared Kushner vyjednají s Putinem něco, na co nebude chtít přistoupit ani Ukrajina, ani její evropští spojenci.
To, že prezident nejsilnějšího státu vyhrožoval svému spojenci, nezůstane zapomenuto. NATO se nerozpadlo, ale velmi hluboká jizva v něm zůstává. Důvěru vystřídala nedůvěra. Místo spolehlivosti máme nejistotu. Někdo je ochoten mávnout rukou nad tím, že prezident USA postuje na sítích obrázky, na nichž zapichuje americkou vlajku na území spojence nebo balí území spojence do americké vlajky. Není to ale jen legrace (když to někomu připadá vtipné), nýbrž velká nepříjemnost, kterou si dokáže vymazat z hlavy málokdo.
Otázka normality amerického prezidenta je více než namístě. Vypadá to, že se jeho stav progresivně zhoršuje. Skutečně není normální nechat si věnovat Nobelovu cenu, která patří někomu jinému, a blaženě a samolibě se přitom usmívat. Skutečně není normální vzkazovat norskému premiérovi, že „jeho země se mu rozhodla neudělit Nobelovu cenu“, apod.
I otázka, zda je NATO mrtvé, či živé, je namístě. Trump má pravdu, že toho udělal pro NATO hodně, když nátlakem přiměl spojence zvýšit v horizontu deseti let výdaje na obranu až na 5 procent HDP. To ale samo o sobě sílu NATO nezaručí. István Léko se na serveru lidovky.cz táže, zda je „moudré obětovat obranný deštník NATO za kolonii Dánska“. Podle něj už se jednou stalo, že jedna země NATO zaútočila na jinou zemi NATO a dosud ji okupuje. Turecko obsadilo část řeckého Kypru před desítkami let, nic zvláštního se ovšem nedělo a NATO se kvůli tomu nerozpadlo.
NATO však přece není jen technická aliance, kde fungují nějaké automatické procesy, které dohromady tvoří jakýsi deštník. Pokud by Rusko zaútočilo na Polsko nebo Estonsko, skutečně nasadí tento americký prezident se svým smýšlením o Evropě americké vojáky? Pokud by Rusko zaútočilo taktickou jadernou zbraní na území spojence, bude tento americký prezident spuštěním deštníku riskovat jaderný útok na své území?
V uplynulých letech a možná dekádách se to na Západě skutečně přehánělo s řečněním o hodnotách, s kýčovitými gesty a signalizováním ctností. Naopak se podceňovalo to materiální a fyzické, tedy skutečné vyzbrojování, výcvik apod. Nyní jako bychom se přehoupli do opačného extrému. Máme pocit, že všechno – tedy i sdílení významných rizik – poběží automaticky bez hodnot, morálky, vzájemného pochopení, idejí a ideálů. Zkrátka, opravdu si myslíme, že tenhle americký prezident bude nasazovat či riskovat americké životy na obranu Evropy?
Já si jistý nejsem, Evropa je už podle mě v zásadě sama a na svém. Závislost Evropy na USA se ale nesníží. I kdyby NATO zůstalo jen na papíře, naše závislost na Americe bohužel jenom poroste: americké zbraně a technologie jsou superiorní, a ještě dlouho je budeme muset nakupovat. Paradoxně je budeme muset nějakou dobu nakupovat stále víc, protože především v protivzdušné obraně a raketových systémech tragicky zaostáváme. Nehledě na jiné vazby – všichni investujeme do amerických akcií, komunikujeme skrze americké aplikace, trávíme hodiny denně na amerických sítích, vyhledáváme skrze americké vyhledávače, mnozí hledíme do amerických telefonů, posíláme si americké gmaily a radíme se s americkými AI systémy. Dovede si někdo představit, jak by probíhalo oddělování a decoupling? Možná je načase začít si to představovat.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
