Článek
Jan Macháček
Gideon Rachman se v komentáři pro Financial Times táže, zda se Donalda Trumpa zmocňuje chuť po tom, válčit, kde se mu zlíbí. Na začátku textu stojí rok starý citát samotného amerického prezidenta. „Náš úspěch budeme měřit nejen bitvami, které vyhrajeme, ale také válkami, které ukončíme, a co je vůbec nejdůležitější, válkami, do kterých se vůbec nenecháme zavléct.“
Zkušenost posledního roku ale – zdá se – Trumpa přesvědčuje o smysluplnosti válčení. Povzbudilo ho úspěšné bombardování íránských jaderných zařízení vloni v červnu a nedávný únos Nicoláse Madura, který se povedl. Trump byl nadšen.
Úspěch může vyvolat přílišné sebevědomí. Trump už rozmisťuje mohutná americká vojska. Možná doufá v rychlé americké vítězství, ale nakonec to taky může dopadnout zdlouhavou porážkou.
Budoucí íránská operace obsahuje daleko vyšší úroveň rizika než minulé Trumpovy vojenské kampaně. Je to tím, že zatím známé cíle navrhované operace v Íránu se jeví jako velmi vágní. Trump žádá zastavení íránského jaderného programu, o němž sám v létě říkal, že je kompletně zničen. Na začátku letošního roku vzkazoval protestujícím v Íránu, že se mají „zmocnit institucí“ a že „pomoc je na cestě“. Jako by navrhoval, že cílem Američanů je změna režimu. Také se mluví o tom, že Američané chtějí zničit íránské rakety a ukončit íránskou podporu Hizballáhu a Hamásu.
Na rozdíl od bombardování jaderného zařízení ve Fordo a odvlečení Madura nelze nic z toho zařídit jednoduchou vojenskou operací.
Vágní cíle mohou znamenat vleklou vojenskou operaci. A čím déle konflikt potrvá, tím větší je šance na úspěšnou íránskou odpověď. I pouhých dvanáct dní trvající červencový konflikt v Íránu způsobil, že Američané vyčerpali čtvrtinu svých zásob interceptorů tím, že bránili Izrael a vlastní vojáky před íránskými raketovými útoky.
Teherán se až dosud vyhýbal nekontrolované eskalaci. I loňský protiútok na americkou základnu v Kataru byl oznámen dopředu a rychle skončil. Pokud ale tamější režim dojde k závěru, že skutečně bojuje o přežití, může se jeho apetit k riziku změnit.
Případný budoucí americký útok může povzbudit nové vlny protestujících proti režimu, také se ale může dostavit opačný efekt, kdy se Íránci mohou sjednotit v obraně své státnosti – a to opozici proti klerikálnímu režimu jen oslabí.
Potvrdilo se v Iráku, Sýrii i Libyi, že zdlouhavý konflikt s masivními civilními oběťmi a miliony uprchlíků vede ke vzniku anarchického prostředí, kde se vlády zmocňují teroristické skupiny. Změna režimu v Teheránu pomůže Izraeli, protože oslabí íránskou hrozbu. Případný chaos v Íránu ale může být vnímán arabskými státy Zálivu opačně než v Izraeli. Z Íránu je to k nim blíž než do Izraele.
Trump může koketovat s představou, že stačí, když se vyhne rozmístění amerických vojsk na íránské půdě. Jenže o tom snili i mnozí jeho předchůdci, a nakonec je realita přinutila k opaku. Například po pádu Mosulu v roce 2014 musel Barack Obama opět rozmístit americké vojáky v Iráku pro boj s ISIS, i když se mu vůbec nechtělo.
V roce 2016 i v roce 2024 vedl Trump kampaň jako mírový kandidát – a vezl se na vině deziluze po válkách v Iráku a v Afghánistánu. Podle Rachmana je ironií – a je to i nebezpečné –, že pouhý rok po nástupu do funkce v něm vzrostl takový apetit k válčení.
...
Tolik Rachman. Také mne nenapadá, co by Trump mohl s Íránem vymyslet, aby to bylo krátké, rychlé, účinné a efektivní. Lámu si tím hlavu, ale nevím. Je tu ale určitá naděje. Když bylo před únosem Madura, lámal jsem si hlavu podobně.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
