Článek
Jan Macháček
Také smekáme klobouk, ale toho patosu a lichocení je všude tolik, že už nemá cenu je rozmnožovat.
Když to člověk sleduje, klade si otázku, proč to Trumpovi podobně dobře nejde s Ruskem. Optimisté asi řeknou, že holt nejde všechno najednou. Když si Trump odškrtne Gazu, třeba bude mít víc času na Ukrajinu a Rusko. Je ale přece jasné, že je to složitější. Hamás hrabe tunely, Rusko a Čína mají jaderné zbraně, které mohou ohrozit celý svět.
V případě Gazy Trump pochopil, že příměří či mír se prosazují americkou silou. Silou proti spojenci Hamásu a Hizballáhu Íránu, silou ve smyslu silné americké vojenské podpory Izraele. Další kartou jsou dobré vztahy současné americké administrativy se Saúdskou Arábií, Katarem a Egyptem a zlepšující se vztahy s Tureckem.
V případě Ruska to také vypadá, že se mír podaří prosadit jen silou, ale tady má Trump rezervy. Možná mu však už přece jen dochází – jako v diskusích o střelách Tomahawk –, že na Rusko platí jen hrozba silou. Uvidíme.
Základem úspěchu v případě Gazy je to, že Trump uplatnil nátlak na obě strany. O nátlaku na Hamás není a nebylo pochyb. Ale i Izrael musel propustit tisíce palestinských vězňů, včetně stovek největších hrdlořezů. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se musel omluvit Kataru apod. V případě Ruska a Ukrajiny Trump vyvíjel nesymetricky tlak pouze na Ukrajinu, s Ruskem zůstal u slov a ultimát, která nedodržel.
Není pravda, že v případě podpory Izraele je to pro Trumpa vnitropoliticky jednodušší než v případě podpory Ukrajiny, protože Republikánská strana dnes poměrně jednoznačně podporuje Izrael, zatímco u Demokratické strany narůstá podpora Palestinců na způsob toho, co známe od západoevropské levice. V rámci hnutí MAGA i mezi republikánskými izolacionisty narůstá odpor k americké vojenské a finanční podpoře Izraele, kritika bombardování Íránu apod. Tuto pozici zastává například populární influencer Tucker Carlson a další.
Ukrajina má stále podporu velké většiny kongresmanů i senátorů, jejich tlak na prezidenta Trumpa, aby se v tomto směru víc činil, ale není dostatečný. Mezi MAGA hnutím a izolacionisty je podpora Ukrajiny odmítána silněji, než je odmítána podpora Izraele. Pokud se ale v případě Izraele potvrdí, že „mír skrze sílu“ funguje a nemusí být v rozporu s politikou „Amerika na prvním místě“, je možné, že se názor MAGA začne měnit i vůči Ukrajině. Pokud tomu Trump bude chtít pomoci, tak to určitě dovede.
Zásadní rozdíl mezi Blízkým východem a Ruskem spočívá v tom, že příměří v Gaze a mírovou smlouvu připravuje sehraný tým zkušených amerických diplomatů a profesionálů, kteří důkladně pracují se všemi důležitými hráči. Trump to celé jen zastřešuje a posouvá vpřed svou energií. Tým navíc navazuje na abrahámovské dohody uzavřené během Trumpova prvního prezidentského termínu, které vyjednal jeho zeť Jared Kushner. V případě diplomacie s Ruskem tady máme jednoho poletujícího Steva Witkoffa, který o Rusku nic neví a nemá v tomto ohledu žádnou kvalifikaci.
Na to, proč existuje tak ostrý kontrast mezi oběma přístupy ve věci profesionality, diplomacie a týmové práce, ale žádnou odpověď nemám. Víme však, že když se chce, tak to jde – Trump tým umí vytvořit i zadat mu práci.
A dobrou zprávou je, že na následný summit do Egypta pozval Trump i některé evropské lídry, byť vůbec nemusel, protože Evropa se na řešení situace nijak nepodílela.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
