Článek
Jan Macháček
Komentátor Financial Times Robert Armstrong přišel s výrazem TACO, Trump always chickens out – myšleno tak, že Trump vždycky stáhne ocas. Když na to byl americký prezident na tiskovce tázán, velmi se ho to dotklo, rozzlobil se jak už dlouho ne – a to se zlobí dost často.
Armstrong měl na mysli situaci se cly. Trump vždycky vyhlásí obrovská cla vůči nějakému subjektu, ale za pár dní, nejpozději týdnů odloží jejich zavedení, případně je stáhne na výrazně nižší úroveň. Takhle to bylo se cly na Kanadu a Mexiko, potom s tzv. recipročními cly na většinu lidstva a konečně i se 145procentními cly na Čínu. Padesátiprocentní cla na vše z EU vydržela jen jeden víkend.
No, nepřijde mi úplně moudré, takhle Trumpa provokovat. Může to v něm vyvolat touhou všem ještě nějak zavařit či ukázat. Bude to zkoušet zas a znovu, bude zkoušet vymýšlet další a další cla a nové cesty, jak je zavést, aby mu v tom nebránily soudy.
Kromě toho, desetiprocentní cla na všechno odevšad platí – a už si na ně nikdo ani moc nestěžuje. Padesátiprocentní cla na ocel a hliník taky zůstanou, protože americké ocelářství funguje na 70 procentech kapacity a proinflační efekt nemusí být tak razantní. Trump si může hrát s různými sektorovými cly a soudy na něj nedosáhnou. Takže žádná předvídatelnost pro trhy (ve smyslu: nereagujte na to, za pár dní to bude pryč) z toho nevyplývá. Trump bude i nadále zdrojem nestability, nepředvídatelnosti a chaosu. Americkou ekonomiku to oslabí a ve finále to politicky odnese i Trump, potažmo republikáni. Potíž je v tom, že některé americké spojence ve světě jako Evropu či Japonsko to oslabí ještě víc než Ameriku.
...
Gideon Rachman ve Financial Times píše, že Trump vždycky „TACO“ (stáhne ocas) i v zahraniční politice. Jeho výhrůžky jsou prý zpravidla jen verbální. Je jako agresor na dětském hřišti: šikanuje jen ty slabší, opravdovému střetu s rovnocennějším soupeřem, kde by mohl utržit ránu, se vyhýbá. S tím ale moc neladí, že ve svém prvním volebním období nechal dronem odstřelit generála íránských revolučních gard Sulejmáního. Prý si byl jist, že Írán žádnou odvetu nespustí. Opravdu? No nevím, jestli tenhle Rachmanův postřeh sedí.
…
V českých médiích čtu články o tom, že vítězství Karola Nawrockého „je pro polské liberály katastrofou“. Začněme jako obvykle špatně užívaným výrazem liberál. Kdo je v Polsku liberál? Občanská platforma (OP) Donalda Tuska tedy rozhodně ne. OP je členem lidovecké frakce v Evropském parlamentu, což je frakce křesťansko-demokratická, jistě ne liberální.
A teď k oné „katastrofě“. O moc v Polsku se nyní bude dělit vláda a opozice, která bude mít opět prezidenta. Lze to chápat opačně než jako katastrofu: je to příležitost. Polská společnost je strašlivě polarizovaná. Oba politické póly se bojkotují, ignorují a mají tendenci na sobě vykonávat odplatu a mstu. Projevuje se to v kriminalizaci politiky, tahanici o ústavu, o Ústavní soud a o justici vůbec, v tahanici o to, kdo má či nemá poslanecký mandát, potažmo čí mandát je platný a čí nikoliv. Polsko dlouho nemá velvyslance na důležitých postech, protože prezident je vládě odmítá jmenovat, a podobně.
Tuskova vláda doufala, že „válečný stav“ mezi ní a prezidentem Dudou po volbách skončí a koalice bude mít i svého prezidenta. No – nebude. A teď k té příležitosti. Vláda i opozice mají nyní možnost hledat kompromis a domluvit se na spolupráci alespoň v tom nejdůležitějším, co se týká reprezentace státu a justice, zahraniční politiky či obranyschopnosti.
Leckdo si stěžuje, že Tuskova vláda nebude moci prosazovat důležité zákony, protože je prezident bude vetovat, atd. To je sice možné, ale z odstupu se člověk musí ptát, jaké důležité zákony Polsko tak nutně potřebuje, když jde už skoro čtvrt století o jednu z nejúspěšnějších ekonomik z hlediska růstu? Polsko se navzdory polarizované a rozdělené společnosti dynamicky vyvíjí, zdravě, soustavně a velmi úspěšně roste, rozvíjí infrastrukturu, nezpůsobuje si samo zbytečné recese, jak to má ve zvyku Česká republika, a dokonce se dokázalo vyhnout propadům, které potkaly ve světě skoro každého, jako byly důsledky globální finanční krize v roce 2008 a následné velké recese. Vyhnulo se otřesům spojeným s krizí eurozóny v letech 2009–2012 a tak dále. Pokud tohle všechno fungovalo, znamená to, že základní zákony, které toto umožňují, jsou v Polsku vlastně docela v pořádku, a není tedy třeba je měnit a přijímat nové. Někdy zkrátka není od věci neznat detaily a nenimrat se v nich.
Další spojující konstanta je, že ať už je v Polsku u moci kdokoli, je všem jasné, že se země musí vyzbrojovat, aby byla schopná bránit se Rusku a musí pomáhat Ukrajině. Polský národní zájem je v tomto ohledu jasný. Maďarský premiér Viktor Orbán může slavit vítězství konzervativce Nawrockého, jak chce, ale od vypuknutí ruské agrese na Ukrajině je s maďarsko-polskou družbou konec a vzkřísit už ji nepůjde.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
