Článek
Jan Macháček
Po vraždě amerického konzervativního influencera Charlieho Kirka rozjela Trumpova administrativa a s ní síť aktivistů kolem MAGA hnutí cosi jako masový akt odplaty a pomsty. Organizuje se vyhledávání lidí, kteří na sociálních sítích či v médiích schvalovali Kirkovu vraždu nebo se o mrtvém vyjadřovali nelichotivě, sprostě či neuctivě. Je vytvářen často úspěšný vládní i přímý nátlak na zaměstnavatele, aby propouštěli lidi z práce právě kvůli tomu, co jejich podřízení napsali na sociální sítě. Kolik lidí bylo už skutečně propuštěno, se neví, opozice mluví o tisícovkách takových. Zároveň má přijít o vízum až 60 000 lidí, kteří jsou v Americe dočasně a žádná občasná ústavní práva na svobodu projevu jim nejsou zaručena. Ti si mohou stěžovat – jak se hezky česky říká – leda tak na hlavním nádraží.
Nejde o nic unikátního, co by se týkalo výhradně americké pravice, tedy izolacionistických MAGA nacionalistů a konzervativců. Americká levice prosazovala a dělala za vlády Joea Bidena – ale už dávno předtím – totéž. Lidem s nesprávnými a politicky nekorektními názory byly rušeny účty na sociálních sítích, korporacím byly nahlašovány jejich nepatřičné posty, po vzoru domovních důvěrnic a dežurných z komunistického režimu se povzbuzovalo udávání a bojovníci s dezinformacemi pořádali hony na lidi s neschválenými názory. O práci přišli třeba ti, jejichž tváře byly vyfotografovány 6. ledna 2021 na demonstraci na Trumpovu podporu – a to nemyslím ty, kteří pak pochodovali dál na Kapitol: ti skončili většinou ve vězení. Myslím ty, kteří byli jen na té demonstraci, jež útoku chaotů na Kapitol předcházela.
FBI před volbami v roce 2020 instruovala podle výpovědi majitele Meta Marka Zuckerberga sociální sítě, aby nešířily informaci o kufříku Huntera Bidena, který obsahoval politicky výbušné informace – což majitelé těchto sítí ochotně splnili. A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho – možná není od věci půlkou věty připomenout celou cancel culture, zakazování a vyřazování herců, režisérů a producentů se špatnými názory, zpětnou editaci kontroverzních scén apod. Levice přišla s konstrukcí, že nepříjemný názor ohrožuje vaši bezpečnost, apod.
Konzervativci – a nejen v USA – se tvářili, že oni budou nositeli ideálu svobody projevu, že se skrze ně svoboda vrátí.
Nyní se ukazuje a potvrzuje, že nositelem ideálu svobody projevu může být pouze klasický liberál, tedy člověk, pro kterého stojí ideál svobody v žebříčku hodnot na prvním místě. Když se na to podíváme tradičně, pak pro socialistu stojí nejvýš na žebříčku hodnot solidarita, pro konzervativce rodina apod. V 90. letech se říkalo, že nás klasických liberálů je v evropských zemích v průměru tak 5–6 procent, zhruba tolik, kolik bývalo v Německu voličů FDP. Dnes je jich mnohem méně. Bohužel.
Konzervativci nám ale říkali, že vzhledem k tomu, že nás pravých liberálů je tak málo, jenom oni mohou být tím nosičem, podvozkem či vehiklem, tou reálnou politickou silou, která cenzurní tlaky a cenzurní praxi progresivistické levice dokáže zvrátit. I u nás vznikly třeba neziskovky hájící svobodu projevu, ale k tomu bohužel přidružují další konzervativní agendu, například protiimigrační. Nic proti tomu, ale moc smyslu to nedává. Buď mám neziskovku za svobodu slova, nebo mám neziskovku proti migraci. Všechno dohromady nejde.
Znovu probuzený mccarthismus mezi MAGA hnutím a americkými konzervativci ukazuje, že to mají se svobodou slova stejně jako levicoví socialisté a uvědomělí (woke) progresivisté. Chtějí, aby jejich názor zvítězil, chtějí, aby jejich názor vládl a dominoval, chtějí, aby se ostatní jejich názoru podřídili. Buzeraci a pokusy o převýchovu od jedněch vystřídá pouze buzerace a pokusy o převýchovu od těch druhých. Důležité je, že pravda (ta či ona) vítězí, důležité je, kdo je či není viníkem, kdo za co prý může. A pak je nastolena otázka oprávněnosti vyřizování účtů a spravedlivé odplaty.
Jen na klasického či pravého liberála se v tomto ohledu lze spolehnout. Svoboda slova a tolerance pro něj stojí nejvýš, a když ji hájí, musí měřit všem stejným metrem, musí to být nekompromisní – padni komu padni.
Více než kdy jindy je namístě rehabilitace ukradeného slova liberál. V Americe se jako liberálové označují socialisté a progresivisté, a protože tam mají systém dvou stran, liberálové jako zřetelná politická síla neexistují.
V rámci kulturní globalizace se toto přeneslo do Evropy. Za liberály se dnes prohlašují uvědomělí pokrokáři a kazatelé jediného správného názoru. Liberál v pravém slova smyslu se ale raduje z toho, že lidé mají různé názory a mohou si je svobodně vyměňovat, a to včetně ventilace emocí, humoru, satiry, nadsázky, ostrého pošťuchování, výsměchu apod.
Existují v USA ještě bašty odporu. Portál Free Press Bari Weissové – jinak spíše konzervativní – odmítá pravicovou cenzuru a cancel culture. Taktéž editorialy deníku The Wall Street Journal jsou (jak dlouho ještě?) jasné.
Jak je to dnes vlastně v Americe se svobodu slova? Ta je ústavně zakotvena negativně, ne jako právo či nárok. V prvním dodatku ústavy se říká, že Kongres nikdy nepřijme zákon omezující svobodu slova a svobodu tisku.
Pořád je to lepší, než když to v ústavě takto chráněno není (jako v Kanadě či v Británii) nebo je to stanoveno jako výčet pozitivních nároků a nesplněných a nesplnitelných utopií a přání (většina evropského kontinentu). V praxi to může ale znamenat, že se prostor svobody stejně zužuje, ústava neústava, Kongres Nekongres. Jsou sociální sítě veřejným náměstím, nebo soukromou firmou? A koho dnes zajímá nějaký „tisk“? Co to je tisk? ptají se naše vnoučata.
Donald Trump se považuje za experta na televizní zábavu a komentuje, který komik má být vyhozen ze soukromé televize, protože má či nemá talent. Když takhle mluví šéf americké vysílací rady (něco na způsob RRTV), s tím, že hrozí konkrétní televizi, že nepovolí budoucí fúzi či akvizici, pokud nebude vyhozen ten či onen komik nebo novinář, je to zcela nepřijatelné. Ve finále jde ale jen o to, že buď mají vaši šéfové a majitelé páteř a odvahu a chrání svoje lidi, nebo jsou to srabi – anebo je jim to jedno. To je taky to jediné, na co se můžete spolehnout, tady vám není nějaká ústava nic platná. Klasický liberál ví, že politikům není radno věřit. Když budou mít prostor realizovat svůj tlak či se budou chtít mstít novináři nebo komikovi, tak to budou dělat.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
