Článek
Páteční rozhodnutí amerického federálního odvolacího soudu o zrušení Trumpových odvetných cel bylo relativně těsné. Pro bylo sedm soudců, proti čtyři. Americký prezident se odvolal proti dřívějšímu rozhodnutí komerčního soudu v New Yorku, že jeho cla vyhlášená na „Den osvobození“ jsou ilegální.
Rozhodnutí se ale týká jen a jen tohoto druhu celních tarifů, netýká se jiných cel – třeba těch na ocel a hliník –, zkrátka žádných cel pod jinou hlavičkou či paragrafem. Soud dal prezidentovi habaděj času na to, aby se odvolal k Nejvyššímu soudu, který má poslední slovo. U tohoto soudu Trump dosud většinou uspěl, i když taky ne vždycky. Evropané a další postižení cly ovšem nemohou slavit, i kdyby Nejvyšší soud rozhodnutí nižších instancí potvrdil. Podle serveru EuroIntelligence má Trump řadu alternativ, jak nás všechny efektivně danit. Použil zatím jen jednu z mnoha možností.
Právní otázka je pouze taková, zda Trump může použít ke spuštění cel zákon o výjimečných mezinárodních ekonomických pravomocích z roku 1977. V Evropě leckdo nerozumí tomu, že Trump má k dispozici celý vějíř zákonů, když chce cla uplatnit. Třeba sekce 232 zákona o obchodní expanzi z roku 1962 je víc procedurální, ale umožňuje prezidentovi spouštět cla z důvodů národní bezpečnosti. Stačí, když jeho rozhodnutí předchází vyšetřování ministerstva obchodu.
Primárním důvodem spuštění cel je podle serveru snaha zalepit díru v americkém federálním rozpočtu. Zdraví americké fiskální pozice už momentálně na clech záleží – a Trump je bude spouštět bez ohledu na to, jak Nejvyšší soud rozhodne.
Pro Evropany se situace nezlepší, pouze se ukážou někteří jednoznační vítězové a poražení. Pro automobilový průmysl by například bylo neštěstím, kdyby šel Nejvyšší soud proti Trumpovi. Důvodem, proč byli Evropané tak lační uzavřít s Trumpem obchodní dohodu, bylo, že se chtěli vyhnout 25procentnímu clu podle sekce 232. Nyní platí 15 procent. Když Trump prohraje, půjde znovu na 25 procent.
Navíc pak může okamžitě spustit sekci 122 zákona z roku 1974, která umožňuje na půl roku uvalit cla ve výši 15 procent na cokoliv bez udání důvodu. Dost času pro ministerstvo obchodu vyšetřovat podle sekce 232.
Nebo je tu sekce 301 zákona o neférových obchodních praktikách, kterou použil Joe Biden na čínská elektrická auta. Ta jen musí být mířena specifické produkty.
Anebo jsou tu starší zákony, třeba tzv. Smoot-Hawley, které neblaze prohloubily velkou hospodářskou krizi, avšak v americké sbírce zákonů je pořád.
Případně se Trump může rozhodnout zdanit příliv zahraničního kapitálu, jak mu to umožňuje nový „velký a krásný“ rozpočtový zákon.
Trump také vyhrožuje cly a daněmi těm evropským zemím, které zavedly digitální daň (jako Francie, Dánsko, Řecko a Slovinsko), případně entitám, které regulují americké technologické platformy.
...
Editorial deníku The Wall Street Journal konstatuje, že Trumpova cla jsou zatím největší posun k exekutivní moci v americké historii. Podle soudu Trump nemá pravomoc uvalit cla ani podle příslušného zákona, ani podle ústavy.
Podle editorialu jde o kruciální moment, protože se jedná o separaci mocí. Příslušný zákon dává Trumpovi pravomoc regulovat dovoz, když musí chránit bezpečnost. Trump si to vykládá tak, že stačí, když on sám deklaruje stav ohrožení národní bezpečnosti. Jednou je to kvůli fentanylu z Mexika a Číny, podruhé proto, že obchodní schodek představuje ohrožení národní bezpečnosti.
Soudci tvrdí, že zákon o clech a tarifech nic neříká. Soudci, kteří s verdiktem nesouhlasí, tvrdí, že pod pojem regulovat se vejde všechno. Právo danit a právo regulovat jsou ale podle verdiktu jiné druhy práva. Clo je daň – a daň může schválit pouze Kongres. K zásadním ekonomickým a politickým aktům jej prezident potřebuje. Tím se argumentovalo, když soud zrušil Bidenovo odpuštění splátek studentských půjček. Tehdy se jednalo o 400 miliard dolarů. V případě cel se jedná o 4 biliony dolarů, částku odpovídající 14 procentům amerického národního hospodářství.
Jakmile jde o cla, má Trump tmu před očima. Určitě použije sekci 232, kdy nedávno v rámci cel na ocel a hliník rozhodl, že z důvodu národní bezpečnosti k nim patří taky odvozené produkty – třeba nábytek, klimatizace, nože, deodoranty nebo buldozery. V čem jsou tyhle produkty hrozbou pro vlast?
Kongres předal prezidentovi příliš mnoho moci, ale to nemá podle WSJ znamenat, že mu všechno projde. Kdyby měl právo uvalit daň na libovolný produkt jen proto, že se mu zachce, měl by královské pravomoci. Nižší americké soudy plní svou povinnost a doufejme, že tak učiní i Nejvyšší soud.
...
Tolik WSJ. Nic jiného než doufat nám nezbývá, ale obáváme se, že realita bude více odpovídat závěru EuroIntelligence. Otázkou také je, proč si americká legislativa zaplevelila systém tolika zákony a paragrafy týkajícími se obchodu, které umožňují leccos tak obcházet, tolik kličkovat a tak moc improvizovat.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
