Článek
Skláníte hlavu nad volebním lístkem a chystáte se křížkem označit svého favorita. Už víte koho. Skutečné rozhodování se začasté neděje u volební urny, ale mnohem dřív – někde v oblasti mezi žaludkem a hrudníkem. V místech, kde se rodí úzkost, vztek, pocit ohrožení nebo ponížení. Právě tam nacházejí politici typu Donalda Trumpa, Viktora Orbána nebo Andreje Babiše svůj nejvěrnější elektorát.
Nejde přitom o to, že by jejich voliči byli méně informovaní nebo iracionální. Naopak. Reagují velmi lidsky. Na svět, který se zdá být rychlejší, tvrdší a méně srozumitelný než dřív.
Otázka tedy nezní, zda jsou jejich voliči motivováni emocemi. To jsme ostatně všichni. Otázka zní jinak: která emoce má navrch – strach, nebo hněv? A jak s tím politici umí pracovat a zda si to jejich voliči uvědomují.
Strach: emoce, která hledá pevnou ruku
Strach je starý známý. Evolučně užitečný, psychologicky silný. Když se lidé cítí ohroženi – terorismem, válkou, migrací, ekonomickým propadem nebo kulturními změnami – mění se jejich priority.
Výzkumy v oblasti politické psychologie se dlouhodobě shodují na jednom pozoruhodně stabilním závěru:
vnímání hrozby posouvá společnost ke konzervativnějším a autoritářštějším postojům.
Nejde přitom ani tak o to, zda je hrozba skutečně reálná; bohatě postačí, když je jako reálná vnímána.
Strach má několik typických politických důsledků:
- zvyšuje poptávku po pořádku, pravidlech a jasné hierarchii,
- posiluje důvěru v silné lídry a autority,
- snižuje toleranci k odlišnosti a experimentům,
- podporuje ochotu vyměnit část svobod za pocit bezpečí.
V takovém rozpoložení zní hesla o „ochraně hranic“, „zákonu a pořádku“ nebo „národních zájmech“ mimořádně uklidňujícím dojmem. Ne proto, že by se dala prakticky uskutečnit, ale proto, že poskytují iluzi kontroly.
Hněv: emoce, která chce jednat
Jenže samotný strach volby nevyhrává. Strach spíš paralyzuje. Aby se proměnil v politickou akci, musí projít jednou důležitou proměnou.
Tou proměnou je hněv.
Hněv je mobilizující emoce. Dává energii, směr a cíl. Zatímco strach šeptá „něco je špatně“, hněv už křičí „někdo za to může“.
A tady vstupuje na scénu populismus.
Populističtí lídři pracují s jednoduchou, ale účinnou rovnicí:
- vy (slušní, obyčejní lidé)
- oni (elity, Brusel, média, migranti, liberálové)
- já (ten, kdo se vás zastane)
Hněv umožňuje přesměrovat úzkost směrem ven. Místo nejistoty přichází pocit morální převahy. Místo bezmoci akce – byť symbolická, v podobě hlasu ve volbách.
Psychologové se shodují, že hněv je často sekundární emocí. Vzniká ze strachu, ponížení nebo dlouhodobého pocitu nespravedlnosti. Ale jakmile se rozhoří, je politicky mnohem použitelnější.
Syndrom krutého světa: když realita zčerná
Do této emoční směsi výrazně zasahují média. A to nejen tradiční, ale především digitální.
Fenomen známý jako syndrom krutého světa popisuje stav, kdy lidé vnímají svět jako mnohem nebezpečnější, než jaký ve skutečnosti je. Čím více obrazů násilí, chaosu a permanentních krizí člověk denně vstřebává, tím silnější je dojem, že se svět neodvratně řítí ke dnu. A právě tady se otevírá zjevný paradox: zatímco kriminalita v mnoha západních zemích dlouhodobě klesá, subjektivní pocit ohrožení a strachu se vytrvale zvyšuje.
Algoritmy sociálních sítí zvýhodňují obsah, který vyvolává silné emoce. A nic nefunguje lépe než strach a hněv. Výsledkem je informační filtr, který systematicky deformuje vnímání reality.
V takovém prostředí se autoritářská řešení nejeví jako extrém, ale jako rozumná reakce.
Proč právě tito lídři?
Trump, Orbán i Babiš nejsou ideologičtí puristé. Neprodávají propracované doktríny. Prodávají emoční jistotu.
Každý z nich to dělá trochu jinak:
- Trump staví na otevřeném konfliktu, hněvu vůči „deep state“ a pocitu, že Amerika byla okradena.
- Orbán pracuje s dlouhodobým narativem ohroženého národa a vnějších nepřátel – Bruselu, migrantů, gayů a liberálů.
- Babiš volí pragmatičtější tón, méně ideologie, více „já to zařídím“, ale emoční základ zůstává podobný.
Společným jmenovatelem je systematická práce s pocitem, že svět je nebezpečný a nespravedlivý – a že jen silný lídr dokáže obnovit řád.
Nejsou to „oni“. Jsme to my
Pokusy vysvětlovat volbu těchto politiků pouhým morálním selháním voličů se míjejí účinkem. Psychologická data jsou v tomto ohledu neúprosná: všichni reagujeme na hrozbu podobným způsobem. Rozdíl nespočívá v tom, kdo strach prožívá, ale v nástrojích, jimiž se s ním snažíme vypořádat. Někteří se obracejí k otevřenosti a solidaritě, jiní hledají útočiště v uzavřenosti a síle.
Když se svět zdá být nepřehledný, zjednodušení vítězí. A jednoduché odpovědi mají vždycky náskok.
Skrytá logika
Strach i hněv jsou přirozené lidské emoce. Problém nevzniká v okamžiku, kdy se objeví, ale až tehdy, když se stanou hlavními tvůrci politických rozhodnutí.
Otázka tedy není jen „proč lidé volí Babiše, Orbána nebo Trumpa“. Skutečně nekomfortní otázka zní spíš:
Co by se muselo stát, aby tyto emoce přestaly být nejsilnější měnou politiky?
Odpověď není jednoduchá. Začíná však pochopením – nikoli posměchem.
Jak zchladit politiku emocí
Pokud má strach a hněv přestat být nejsilnějším pohonem politiky, nestačí voliče jen vyzývat, aby se „uklidnili“. Emoce nevznikají ve vzduchoprázdnu; rodí se na pomezí tří faktorů: chování politických elit, mediálního prostředí a pocitu, zda člověk má – nebo nemá – kontrolu nad vlastním životem. Když se všechny tři složky rozladí, nastupuje politika hněvu – a funguje překvapivě spolehlivě.
Dobrá zpráva zní: stejně spolehlivě lze ten mechanismus i oslabit.
Méně benzínu do ohně, více hasicích přístrojů
Politické elity nejsou jen pasivními tlumočníky nálad společnosti – jsou jejími zesilovači. To, zda se strach přetaví v agresi, nebo promění v racionální řešení, závisí do značné míry na tom, jak s ním lídři zacházejí.
Jazyk permanentní krize dokáže mobilizovat, zároveň ale eroduje důvěru.
Jednoznačné odmítání extremismu a důraz na hodnoty, které spojují lidi, snižují riziko, že se společnost rozpadne na znepřátelené tábory.
Jinými slovy: lídr může buď ukazovat na nepřítele, nebo vysvětlovat cestu ven. První varianta je snadná, druhá zajistí stabilitu.
Síla společného „my“
Výzkumy ukazují, že ani silná hrozba nemusí automaticky vyústit v nenávist. Rozhodující je způsob, jakým je situace rámována. Když je veřejná debata založena na soucitu, sdílené lidskosti a spolupráci, emoce se chovají zcela jinak.
Místo hledání viníků se objevuje ochota pomáhat, místo obrany vlastní identity vzniká pocit společného zájmu.
Nejde o naivní idealismus. Lidský mozek totiž reaguje odlišně na příběh ohrožení a na příběh solidarity – a politika si může vybrat, který z těchto příběhů bude vyprávět.
Vypnout nekonečný hororový kanál
Syndrom krutého světa je tichý, ale mimořádně účinný. Čím víc negativního obsahu lidé konzumují, tím nebezpečnější se jim svět zdá – bez ohledu na fakta.
Oslabení politiky strachu by vyžadovalo:
- menší závislost na 24hodinovém krizovém zpravodajství,
- tlak na algoritmy, které systematicky zvýhodňují vztek,
- mediální gramotnost, která učí rozpoznat manipulaci, ne jen ověřovat jednotlivá fakta.
Nejde o cenzuru, ale o úpravu informační stravy. I psychika má totiž omezenou odolnost vůči katastrofám.
Uznej, než nabídneš řešení
Snažit se druhé přemlouvat pouhými fakty často selhává. Ne proto, že by fakta byla špatná, ale protože ohrožují pocit vlastní hodnoty a spouštějí obranné reakce.
Účinnější je přístup známý jako ideologické potvrzení: nejprve uznat hodnoty a obavy druhé strany, teprve potom nabídnout řešení. Když lidé cítí, že je jejich důvod k obavám brán v potaz, klesá jejich defenziva a otevírá se prostor pro rozumnou diskusi.
V praxi to pro politiku znamená méně moralizování a víc naslouchání — může to znít banálně, ale mění to pravidla hry: ne odevzdat polemiku protivníkovi, ale umožnit skutečnou argumentaci.
Vzdělání jako tlumič emocí
Schopnost myslet komplexně — vidět svět v odstínech šedi — výrazně snižuje náchylnost k manipulaci strachem. Lidé, kteří unesou nejistotu a protichůdné informace, nepotřebují zjednodušené černobílé příběhy, aby se cítili v bezpečí.
Nejde přitom jen o oblast školství: jde o podporu kritického myšlení napříč společností, mediální gramotnost a kultivaci veřejné debaty, která dává prostor pro složitost místo okamžitého zjednodušení. Prakticky to znamená učit se klást otázky, ověřovat zdroje a v klidu přijmout různé náhledy — dovednosti, které fungují jako tlumič paniky a posilují odolnost společnosti.
Politika jako moře
Politické emoce lze přirovnat k bouři na moři. Polarizace a konflikty mezi elitami, negativní mediální obsah i lokální krize působí jako silné větry a křížící se proudy. Veřejný strach a hněv jsou energií, která bouři živí.
Loď, která tímto rozbouřeným mořem pluje — tedy naše společnost — potřebuje stabilní trup a hluboký kýl. Tím jsou vzdělání, pocit bezpečí a pevné demokratické hodnoty. Právě ony umožňují odolat vlnám emocí a tomu, aby se loď nepřevrátila při další politické bouřce.
Příklady už existují. Polsko v roce 2023 ukázalo, že když se spojí jasná vize, jednotná demokratická komunikace a aktivní občanská mobilizace, dokáže to oslabit populismus — a to bez hysterie, emotivních protiútoků nebo zbytečného konfliktu.
Je třeba mít na paměti, že populismus se živí lidskými reakcemi. Slábne tam, kde se místo dmýchání emocí systematicky staví pevný dům – stabilní instituce, vzdělání, sdílené hodnoty a reálná možnost lidí ovlivňovat svůj život drží společnost v bezpečí. A právě v tom spočívá největší výzva současné politiky: naučit se pracovat s emocemi dřív, než ony začnou formovat náš svět, a přeměnit energii strachu a hněvu v konstrukci, nikoli destrukci.
Zdroje
BRÄNDLE, Max; SZELEWA‑KROPIWNICKA, Barbara (eds.). The Defeat of Populists in Poland: Behind the Scenes of the 2023 Election Campaign [online]. Warszawa: Friedrich‑Ebert‑Stiftung, Representative Office in Poland, 2024. 40 s. Dostupné online
BRIDGING DIVIDES INITIATIVE. Key Political Violence and Resilience Trends From 2024 [online]. Princeton: Bridging Divides Initiative, 28. leden 2025 [cit. 2025‑12‑20]. Dostupné online
BURKE, Brian L.; KOSLOFF, Spee; LANDAU, Mark J. Death Goes to the Polls: A Meta-Analysis of Mortality Salience Effects on Political Attitudes. Political Psychology, 2013, roč. 34, č. 2, s. 183–200.
CIVICUS. Hope for change in Poland [online]. Johannesburg: CIVICUS, 27. 10. 2023 [cit. 2025‑12‑20]. Dostupné online
EADEH, FR; LAMBERT, AJ. An anger-based framework for understanding terrorism-driven “shifts to the right”: How and why Islamist-focused threats produce narrow changes in political preferences. Journal of Experimental Psychology: General, 2025, roč. 154, č. 7, s. 1981–2005.
EASTON, Matthew; KREUTZ, Connor. Rational Fear: The Effects of Terrorist Activity and Immigration on Attitudes toward Security in the European Union. Sigma, 2019, 36(1): čl. 5. Dostupné online
HOMOLAR, Alexandra; LÖFFLMANN, Georg. Populism and the Affective Politics of Humiliation Narratives. Global Studies Quarterly, 2021, roč. 1, č. 1, ksab002. Dostupné online
JON ROOZENBEEK et al. Psychological inoculation improves resilience against misinformation on social media. Science Advances, 2022, 8:eabo6254. Dostupné online
MARTIN‑ROZUMIŁOWICZ, Beata; KUŽEL, Rasťo. The Two Faces of Elections: The Democracy vs. Populism Paradox [online]. MEMO98, 19. 6. 2025 [cit. 2025‑12‑20]. Dostupné online
MEDIA EDUCATION FOUNDATION. The Mean World Syndrome: Media Violence & the Cultivation of Fear (Transcript) [online]. Northampton, MA: Media Education Foundation, 2010. Dostupné online
NANNICINI, Tommaso. Fighting fire with fire: Countering political populism [online]. Firenze: La Fonte – European University Institute, 16. 2. 2024 [cit. 2025‑12‑20]. Dostupné online
PEREVEZENTSEVA, A. Swimming against the populist tide: lessons from Central and Eastern Europe. Frontiers in Political Science, 2025, 7:1640976. Dostupné online
RUSSO, Silvia; ROCCATO, Michele; MERLONE, Ugo. Actual Threat, Perceived Threat, and Authoritarianism: An Experimental Study. The Spanish Journal of Psychology, 2020, 23:e3. Dostupné online
