Proč nás hřeje mládí a stáří studí? A platí to u všech?

Ráno je lehce nad nulou, zataženo a každý výdech kreslí do vzduchu obláček páry. A přesto městem vesele prochází mládež v mikinách, crop topech a teniskách, jako by se psal duben. O pár metrů dál se někdo jiný zachumlává do kabátu, šálu má vytaženou skoro k očím a ani tři vrstvy oblečení evidentně nestačí. Ten kontrast bije do očí a v leckom vyvolává otázku, kde se v těch mladých bere schopnost tak troufale čelit zimě.

Paměť ale rychle připomene, že jsme kdysi fungovali podobně. Kraťasy v lednu, kolo v mrazu, minimum vrstev a maximum pohody. Čepice, šála a rukavice patřily do kategorie zbytečností a teplé prádlo bylo dobré leda tak pro „starce“.

A pak nastane nenápadný zlom – někdy mezi pětadvacítkou a třicítkou – kdy se tělo začne chovat jinak. Zimu pociťujeme dřív, teplo hůř snášíme a výkyvy počasí nás snadno rozladí.

Kam se ta odolnost poděla? Zchoulostivěli jsme životním stylem? Ne – pravda je hlubší a mnohem fascinující: leží v biologii. S věkem tělo ztrácí schopnost generovat a udržet teplo, a to ne kvůli pohodlí, ale kvůli fyziologickým změnám, které ovlivňují každý sval, cévu i tukovou buňku.

V chladu se tělo soustředí na jeden z nejdůležitějších úkolů vůbec – ochránit teplotu životně důležitých orgánů, bez níž se biologický provoz rychle začne hroutit. A právě v tom jsou mladí lidé v obrovské výhodě. Jejich „vnitřní topení“ běží na plný výkon.

Jedním z hlavních rozdílů mezi mladým a stárnoucím tělem je množství takzvaného hnědého tuku. Na rozdíl od běžného bílého tuku energii neschraňuje. Spaluje ji. A to výhradně proto, aby vyráběl teplo.

Zhruba mezi šestnáctým a dvacátým rokem života má tělo nejvíc hnědého tuku – a hlavně ho umí bez váhání zapnout. Stačí lehký pokles teploty a vnitřní topení se rozběhne dřív, než si mozek vůbec stihne říct o svetr.

U mladých funguje hnědý tuk jako první obranná linie. Reaguje okamžitě, tiše a bez svalového třesu. Díky strategickému umístění kolem krku, páteře a velkých cév ohřívá krev směřující k životně důležitým orgánům, jako jsou mozek a srdce. Teplo tak putuje přesně tam, kde je ho nejvíc zapotřebí.

Buňky hnědého tuku navíc patří k nejvýkonnějším v těle – na gram tkáně dokážou vyprodukovat až několikasetnásobně více tepla než jiné. V kombinaci s vyšším metabolismem tak vytvářejí u mladých lidí vnitřní výtopnu, která běží téměř nepřetržitě.

Jenže tenhle luxus není trvalý. S přibývajícím věkem hnědý tuk mizí – rychle a neúprosně. Zatímco ve dvaceti ho má aktivní většina populace, v padesáti už jen zlomek. A tělo, které se dřív zahřívalo nenápadně a bez námahy, musí s věkem sahat po záložním plánu. Svalový třes, původně jen nouzová brzda, se spouští mnohem dřív a častěji. Je hlučnější, únavnější a stojí víc energie — ale když chybí hnědý tuk, nic lepšího už tělu nezbývá.

Metabolismus v termoregulaci funguje jako vnitřní motor těla. Jeho vedlejším produktem je teplo — životně důležitá energie, která drží tělo v provozu. U mladých lidí běží tento motor svižně i v klidu. Teplo se vyrábí automaticky, bez vědomé námahy. S přibývajícím věkem ale otáčky klesají a schopnost zevnitř se zahřívat postupně slábne.

Rozdíl je znatelný už na úrovni bazálního metabolismu, tedy energie, kterou tělo spotřebovává jen na základní provoz: dýchání, práci orgánů i udržení teploty. U mladých lidí je o zhruba deset až patnáct procent vyšší než u starších. I když mladý člověk jen sedí na lavičce, jeho tělo vyrobí víc tepla než tělo seniora ve stejné situaci.

Dobře to vystihuje přirovnání k autu na volnoběh. Mladý organismus má silnější motor, který hřeje i ve chvíli, kdy stojí na místě. U staršího člověka je motor menší a úspornější — produkuje méně tepla a k pocitu zahřátí potřebuje víc „sešlápnout plyn“. Pohyb, svalová práce, někdy až třes. Jakmile se tělo nehýbe, chlad se začne hlásit o slovo rychleji.

Svaly jsou dalším zásadním zdrojem tepla. Když hnědý tuk nestačí, mozek spustí rychlé, mimovolné svalové kontrakce – třes – a tělo okamžitě vyrábí teplo, jako by zapnulo záložní kotel.

Problém nastává s přirozenou ztrátou svalové hmoty, tzv. sarkopenií, která začíná už kolem třicítky. U starších lidí výrazně ubývá tkáně schopné generovat teplo. Třes je slabší, pomalejší a tělo reaguje na chlad mnohem pomaleji.

Výsledkem je, že starší organismus přichází o svůj „nouzový generátor“. Úbytek hnědého tuku a svalového výkonu znamená, že tělo ztrácí schopnost se rychle zahřát. Chlad se tak stává nebezpečnější — a u lidí nad osmdesát se tato ztráta obrany tragicky odráží ve vysoké úmrtnosti.

V termoregulaci fungují mozek a cévy jako sehraná dvojice: jeden rozhoduje, druhé vykonávají. U mladého organismu je toto řízení rychlé a přesné. Hypotalamus v mozku nepřetržitě sleduje signály z teplotních čidel v kůži i v krvi a při sebemenším ochlazení okamžitě spouští obranné mechanismy. Cévy v kůži a končetinách se stáhnou, krev se přesune k tělesnému jádru a teplo zůstává tam, kde je nejvíc potřeba – u srdce, plic a mozku.

S věkem se však celý systém řízení tepla zpomaluje. Mozek sice chlad zaznamená, ale reaguje později a méně razantně. Nervové signály putují pomaleji a cévy, které mezitím ztratily pružnost, už nedokážou průtok krve regulovat tak pohotově jako dřív. Krev proto zůstává u povrchu těla déle, než je žádoucí, a teplo se zbytečně ztrácí. Když se k tomu přidá úbytek hnědého tuku, je obranný systém proti chladu výrazně oslaben.

Ačkoliv má mládí biologickou výhodu, odolnost vůči chladu není univerzální vlastnost. Do hry vstupuje řada dalších faktorů.

Co rozhoduje víc než věk

Odolnost vůči zimě nevzniká z jediné příčiny. Je výsledkem složité souhry biologických mechanismů, které se s přibývajícími lety postupně oslabují.

Rozdíly v tom, jak chlad vnímáme, se neprojevují jen mezi generacemi, ale i mezi pohlavími. Vědecké studie dlouhodobě ukazují, že ženám je příjemně při vyšších teplotách – ideální pokojová teplota se u nich pohybuje mezi 24,5 a 26 °C, tedy zhruba o dva stupně víc než u mužů. Nejde o rozmar ani přecitlivělost. Je to věc fyziologie.

Ženské tělo má při stejné hmotnosti obvykle méně svalové hmoty, a tím i menší kapacitu pro tvorbu tepla. Naopak disponuje větším množstvím podkožního tuku, který sice funguje jako izolace, zároveň ale odděluje kůži od cév. Krev tak proudí hlouběji pod povrchem a kůže je chladnější na dotek. K tomu se přidává nižší bazální metabolismus – tělo v klidu spaluje méně energie a vyrábí méně tepla, což je znát zejména ve chvíli, kdy okolní teplota klesne.

Do hry výrazně vstupují i hormony. Estrogen podporuje rozšiřování cév v končetinách, čímž zvyšuje tepelné ztráty. Progesteron naopak cévy v kůži stahuje, aby udržel teplo v tělesném jádru. Po ovulaci, kdy jeho hladina stoupá, se tak vnitřní teplota těla mírně zvyšuje, ale ruce a nohy chladnou rychleji. Výsledek je dobře známý: žena se cítí promrzlá, přestože „uvnitř“ je její tělo paradoxně teplejší než tělo muže.

Tento termoregulační paradox – studené periferie a teplé jádro – je pro ženské tělo typický. Muži navíc vnímají chlad méně intenzivně i na smyslové úrovni, protože testosteron tlumí aktivitu receptorů, které chlad registrují. Není tedy divu, že zatímco jeden sedí v kanceláři v košili, druhý sahá po svetru.

Ženské tělo zkrátka pracuje jinak. Ne méně chytře – jen s jinými prioritami. Chrání vnitřní orgány, šetří energií a v případě potřeby obětuje teplo na povrchu. Studené ruce a nohy tak nejsou slabostí, ale vedlejším efektem velmi účinného systému. Termoregulační logika, kterou zná až příliš mnoho žen z vlastní zkušenosti.

Děti často působí jako malí polární badatelé – pobíhají v mrazu, jako by se nechumelilo. Jenže tahle zdánlivá odolnost je iluze. Ve skutečnosti jsou děti vůči podchlazení citlivější než dospělí. Přestože je chrání vyšší podíl hnědého tuku, jejich tělo tělo má větší poměr povrchu k hmotnosti. Teplo z něj proto uniká mnohem rychleji.

To, co tedy zdánlivě vypadá jako otužilost, je často jen výsledek neustálého pohybu. Děti si při hře vyrábějí dostatek tepla samy. Jakmile se ale zastaví – sednou si, unaví se, usnou – chlad si je najde překvapivě rychle.

Roli hraje i hlava. Děti signály chladu často ignorují nebo jim nepřikládají význam. Ne proto, že by byly odolnější, ale proto, že se umějí dokonale ponořit do hry. A nejmenší děti ještě neumějí říct, že je jim zima vůbec. U kojenců se navíc podchlazení neprojevuje třesem, ale studenou, někdy až nápadně zarudlou pokožkou.

Odolnost vůči chladu se neodvíjí jen od věku nebo kondice, ale také od původu. Populace, které po tisíce let žily v mrazivých oblastech, prošly přirozeným výběrem, jenž zvýhodnil těla schopná hospodařit s teplem efektivněji. U severských národů – od arktických oblastí po Sibiř – se proto častěji objevují genetické varianty podporující rychlé spalování tuků a aktivnější hnědý tuk. Jejich organismy dokážou vyrábět teplo bez námahy a bez nutnosti svalového třesu. Zjednodušeně řečeno: na zimu jsou připravené už „z výroby“.

Zvlášť dobře je to vidět u původních obyvatel Arktidy. U grónských Inuitů například genetické adaptace ovlivňují nejen to, jak tělo spaluje tuk, ale i to, kde ho ukládá a jak ho využívá v extrémním chladu. Teplo se u nich vyrábí efektivněji, rychleji a s menšími ztrátami. To neznamená, že by necítili zimu – jen jejich biologický systém má vyšší výkon a větší rezervy.

To ale neznamená, že by lidé z teplejších oblastí byli odsouzeni k věčnému mrznutí. Aklimatizace funguje u všech – jen s různou rychlostí a limity.

Dobrá zpráva zní: schopnost snášet chlad není jednou provždy uzavřená kapitola. I s přibývajícími lety se dá znovu rozehrát — a psát dál. Termoregulace se dá zlepšit v každém věku – jen jinými způsoby a s různými limity.

Základním nástrojem je postupná aklimatizace. Pravidelné vystavování se nižším teplotám učí tělo znovu zapínat „vnitřní topení“: aktivuje hnědý tuk a dokáže přimět i část běžného bílého tuku, aby se choval jako zdroj tepla. Výsledkem je, že tělo začne vyrábět teplo efektivněji a bez nutnosti třesu.

Zásadní roli přitom hrají i svaly. Udržování svalové hmoty – ideálně silovým tréninkem – zvyšuje bazální metabolismus a tím i množství tepla, které tělo produkuje v klidu. Zároveň se zlepšuje kondice srdce a cév, což umožňuje přesnější regulaci průtoku krve a menší tepelné ztráty. Jinými slovy: čím lépe funguje „rozvodná síť“, tím méně tepla se zbytečně ztrácí po cestě.

Ve stáří jde vývoj zpomalit, ale ne zcela zastavit. Trénink, pohyb a vhodná strava dokážou částečně kompenzovat úbytek svalů i zhoršující se cévní pružnost, byť některé změny – například pokles bazálního metabolismu nebo úbytek hnědého tuku – jsou nevyhnutelné. Důležitou roli ale hraje i psychika a sociální zázemí: schopnost zvládat nepohodlí, včas se obléknout nebo si říct o pomoc.

Zlepšování termoregulace tak připomíná rekonstrukci staršího domu. Nevyměníte ho za novostavbu, ale můžete posílit kotel, utěsnit netěsnosti a lépe nastavit topení. A rozdíl je pak znát – nejen na teploměru, ale i na tom, jak se člověk v zimě cítí.

BLATTEIS, Clark M. Age-dependent changes in temperature regulation – a mini review. Gerontology. 2012, 58(4), 289–295. DOI: 10.1159/000333148

IVANOVA, Yoanna M., et al. Sex disparities in thermoregulatory and metabolic responses to mild cold exposure largely explained by differences in body mass and body surface area. Journal of the Endocrine Society. 2021, 5(Suppl 1), A326. DOI: 10.1210/jendso/bvab048.665

JENSEN, Mette Motzfeldt, et al. Effect of habitual cold exposure on brown adipose tissue activity in Arctic adults: a systematic review. International Journal of Circumpolar Health. 2025, 84(1). DOI: 10.1080/22423982.2025.2545059.

LE MONDE. Why are women more sensitive to the cold than men? [online]. 2023 [cit. 2025-12-25]. Dostupné z: https://www.lemonde.fr/en/les-decodeurs/article/2023/01/18/why-are-women-more-sensitive-to-the-cold-than-men_6012097_8.html

SNIJDERS, Birgitta M. G., et al. Incidences of underlying causes of hypothermia in older patients in the emergency department: a systematic review. European Geriatric Medicine. 2023, 14(3), 411–420. DOI: 10.1007/s41999-023-00791-0.

WANG, Yongxing, et al. Integrated effects of cold acclimation: physiological mechanisms, psychological adaptations, and potential applications. Frontiers in Physiology. 2025, 16, 1609348. DOI: 10.3389/fphys.2025.1609348

YONESHIRO, Takeshi, et al. Age-related decrease in cold-activated brown adipose tissue and accumulation of body fat in healthy humans. Obesity. 2011, 19(9), 1755–1760. DOI: 10.1038/oby.2011.125

YONESHIRO, Takeshi, et al. Brown fat thermogenesis and cold adaptation in humans. Journal of Physiological Anthropology. 2025, 44(11). DOI: 10.1186/s40101-025-00391-w