Článek
Dívat se na staré černobílé fotografie z Libeňského ostrova 20. let minulého století vyvolává v moderním člověku zvláštní neklid. Vidíme na nich skupinky opálených, téměř nahých chlapců, jak pod dohledem charismatického, asketicky vyhlížejícího muže vrhají oštěpem nebo se v prachu perou o kůži „mamuta“. Tím mužem je Eduard Štorch – národní ikona, spisovatel, který nám vtiskl představu o pravěku, a pedagog, jenž miloval děti víc než vlastní pohodlí. Ale právě v tom „víc“ dnes mnozí cítí pachuť, o které se dříve jen šeptalo.
Byl Štorch vizionářem, který chtěl skrze nahotu a návrat k přírodě zachránit generaci před tuberkulózou a měšťáckým pokrytectvím? Nebo byl mistrem kamufláže, který si své touhy legitimizoval jako „reformní pedagogiku“?
Kult těla jako zástěrka?
Dnešní doba je posedlá bezpečím dětí. Vidíme-li dospělého muže, jak se obklopuje polonahými adolescenty, okamžitě v nás naskočí alarm. Štorchův koncept „Eubiotiky“ – tedy zdravého žití – byl postaven na kultu těla, slunce a pohybu bez šatů. Z pohledu moderní kriminální psychologie by takové nastavení bylo ideálním „lovištěm“.
Štorch neměl vlastní děti. Svou energii, peníze i veškerý volný čas věnoval cizím synům. Byl to projev nejvyššího altruismu, nebo tichá obsese chlapectvím, které se odmítal vzdát? Pokud by dnes učitel vzal partu dětí na víkend do lesa a nechal je tam běhat v bederních rouškách, pravděpodobně by skončil před soudem dřív, než by stihl rozdělat oheň křesadlem…
Zločin, nebo jen jiná morálka?
Kontroverze Štorchova případu netkví v důkazech – ty totiž neexistují. Neexistuje žádná oběť, žádné doznání, žádný tajný deník. Kontroverze tkví v naší vlastní interpretaci. Jsme totiž v pasti: buď musíme přijmout, že Štorch byl skutečně „andělem v lidské kůži“, nebo si přiznat, že naše idoly mohou mít stíny, které raději nechceme vidět.
Možná byl Štorch jen člověkem, který miloval estetiku mladého lidského těla v pohybu, aniž by překročil hranici fyzického aktu. Ale není už samotná tato estetická fascinace v očích dnešní společnosti vnímána jako provinění? Štorch se nepochybně pohyboval na hraně. Jeho fascinace „přirozeností“ v sobě nesla erotický náboj, který byl v jeho době sublimován do sportu a výchovy, zatímco dnes ho okamžitě sexualizujeme.
Estetika antiky v pražském blátě
Pro Štorcha nebyla nahota dětí něčím, co by se mělo skrývat za zástěnou; byla to oslava „přírodního člověka“. Ve svých spisech a pedagogických denících s téměř nábožným vytržením popisoval krásu opálené kůže, sílu svalů v pohybu a šlachovitou mrštnost svých svěřenců. Viděl v nich antické polobohy, kteří se skrze slunce a vzduch očišťují od nánosů neduživé civilizace. Tato fascinace chlapeckou anatomií však balancovala na velmi tenké hranici. Zatímco on sám ji pravděpodobně vnímal jako čistě asexuální, eugenický ideál „zdravého plemene“, pro dnešního pozorovatele je tato až fetišistická pozornost věnovaná detailům dětské fyziognomie přinejmenším znepokojivá.
Dobový snímek táborů na Libeňském ostrově
Kde končí biologie a začíná touha?
Právě tento „estetický kult“ je hlavním argumentem pro ty, kteří v něm vidí skrytého pedofila. Otázkou totiž není, zda Štorch chlapce fyzicky zneužíval – o tom neexistují důkazy – ale zda jeho celoživotní dílo nebylo jen gigantickou sublimací jeho vlastní orientace. Jeho svět byl světem chlapců a mužů; ženy v jeho literárních i pedagogických vizích hrály jen okrajovou, téměř neviditelnou roli. Byl-li tento obsesivní zájem o chlapeckou krásu projevem potlačované sexuality, nebo jen extrémní formou tehdejšího hnutí za tělesnou kulturu, zůstane už navždy nerozluštěným tajemstvím Libeňského ostrova.
Verdikt nad mrtvým autorem
Obvinit Štorcha z pedofilie je snadné, senzační a nebezpečně moderní. Je to útok na člověka, který se nemůže bránit, vedený zbraněmi dnešní hyper-korektní morálky. Na druhou stranu, slepá adorace a ignorování faktu, že jeho metody byly i na svou dobu „za hranou“, je intelektuální leností.
Eduard Štorch možná nebyl pedofilem v kriminálním smyslu slova, ale rozhodně byl mužem, jehož láska k dětem měla rysy fanatismu.
Otázkou zůstává, zda chceme mít své hrdiny bez poskvrny, nebo si dokážeme přiznat, že i ty nejkrásnější knihy našeho dětství mohl napsat člověk s velmi neklidným vnitřním světem.
Hledání hada v Štorchově ráji
Možná největší kontroverzí není Štorchův život sám, ale naše neschopnost uvěřit v nezištnost. Žijeme v éře, která v každém pohlazení hledá predátora a v každém nadšení pro mládí skrytou deviační diagnózu. Tím, že Štorcha zpětně „diagnostikujeme“, se možná jen snažíme ospravedlnit vlastní cynismus. Pokud by byl Štorch skutečně mužem s temným tajemstvím, byl by to pro nás paradoxně srozumitelnější příběh než obraz asketického podivína, který prostě jen věřil, že nahota pod sluncem vyléčí duši i tělo národa. Tato kolektivní potřeba najít v pravěkém ráji Libeňského ostrova hada nás nutí k zamyšlení: Neříká naše podezřívavost vůči Štorchovi mnohem více o patologii naší doby než o té jeho?
Změnila se doba, nebo jsme se jen naučili v každém gestu laskavosti hledat skrytý motiv?
SKLENÁŘ, Karel. Učitel pravěku: Eduard Štorch. Jeho život a dílo v mýtech a faktech. Praha: ISV, 2003. ISBN 80-86642-17-3
ŠTORCH, Eduard. Dětská farma: Reformní pokus o školu v přírodě. Praha: Dědictví Komenského, 1929
KOLÁŘ, Pavel. Eduard Štorch jako pedagog a archeolog
