Článek
Když jsem byla malá, matka mi občas vyprávěla, jak se kvůli dědovi museli často stěhovat, že žili v různých městech zkrátka podle toho, kde právě musel dědeček pracovat. Cestovali po celé republice. Zmínila se, že děda byl snad u vojáků nebo něco takového, ale okolnosti ohledně jeho práce vždy mlžila a zatajovala. Sama vystudovala vysokou školu v Rusku a celý život podporovala komunistickou stranu. Babička pracovala ve fabrice u Baťi a s dědou se seznámili úplně náhodou. A hned to byla láska jako trám… Když se potkali, viděli se jedno odpoledne a dědeček musel druhý den nastoupit na vojnu. Ztratili na sebe kontakt a nevypadalo to, že se již znovu setkají. Když se po nějakém čase vrátil, bláznivou náhodou se opět setkali, děda neváhal a ihned požádal babičku o ruku. Byli spolu více než 50 let.
Časem, dlouho po jeho smrti, když jsem se začala více zajímat o politiku a potažmo o režimu komunistů jsem začala chápat souvislosti a střípky, které mi matka s babičkou vyprávěly. Začala jsem se více ptát a zjistila, že můj úžasný dědeček, kterého jsem tolik milovala a obdivovala byl velmi obávaný plukovník StB, který se podílel velkou mírou i na událostech okolo Václava Havla, jeho uvěznění a sledování na Hrádku. Měl mnoho titulů z vysokých škol, včetně Kandidáta věd (CSc.) a já vůbec netušila, jak vážený a ceněný člověk to ve své době byl. Sledování Havla bylo v jeho kompetenci a jeho náplní práce bylo zlikvidovat veškeré snahy občanů směřující proti režimu komunistické strany.
Moje první myšlenky byly: „To přece není možné! Byl to tak hodný člověk!“ Ale jeho životní poslání bylo odlišné současnému světu. On skutečně věřil tomu, že pro republiku a tehdejší společnost dělá to nejlepší a že demokracie a západ je čiré zlo. Byl přesvědčený, že tenhle směr je správný a že dělá věci správně…
Zemřel v 88 letech na rakovinu a když byl na smrtelné posteli, začali se kolem jeho domu „slétat supi“. Byli to členové Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV SKPV) který se specializuje na vyšetřování trestných činů spáchaných představiteli komunistického režimu. Bylo jasné, že jeho jméno tam někde leží na stole a je jim trnem v oku i když se komunisté snažili zlikvidovat spoustu důkazů o jménech vrchností, které s událostmi byly spjaty. Děda byl v tom čase ve velmi špatném zdravotním stavu a už ani nemohl mluvit. Pánové se sice nedali odbít a chtěli s ním mermomocí mluvit, ale babička s mojí matkou je za ním nepustily. Druhý den děda zemřel, v klidu a pokoji. Všechna tajemství opletená s jeho prací a vyšetřováním zůstala skryta, a činy upadly do zapomnění… a je dost možné, že už se je s největší pravděpodobností nikdo nikdy nedozví…
To že byl člen komunistické strany však nikdy nezmění tom, že to byl stále můj báječný děda, který byl na mě hodný a pro vnoučata a rodinu by se rozdal. Trpělivě mi vysvětloval, jak funguje svět a jeho velkou vášní byla letadla. Lepili jsme společně modely letadel, naučil mě už v mladém věku vyjmenovat všechny planety a fungování vesmíru, vyprávěl mi různé příběhy a pohádky… Doba, ve které žil ho však směřovala k tomu, být poslušným občanem který plní své pracovní povinnosti tak, jak to po něm tenkrát chtěli. I když tohle vím, nepřestala jsem ho nikdy mít ráda jako člověka…
