Článek
ADHD neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou je v dnešní době velmi omílané téma a je podivuhodné, kolika dětem je dnes tato porucha diagnostikována. Pohledy veřejnosti se různí, někdo tvrdí, že jde o pouhý výmysl moderní doby, jiní že se jedná o výmluvy rodičů, kteří mají „zlobivé“ děti. Z lékařského hlediska je dnes již potvrzeno, že syndrom ADHD je vyvolaný změnami ve struktuře centrální nervové soustavy. Syndrom ADHD je spojovaný především s genetikou, s faktory ohrožující plod v těhotenství např. kouření, alkohol nebo drogy a hovoří se také o vlivu některých potravinářských barviv, které děti konzumují.
Pojďme se podívat na to, jak by mohl vypadat pohled okolí na děti, které mají „papír“ že „trpí“ ADHD syndromem. Uvozovky budu používat velmi často, jelikož si myslím, že i když se tato slova při výčtu problematiky ADHD často používají, nejsou ani za mák relevantní. Dítě s diagnostikovaným ADHD rozhodně „trpět“ nemusí.
Představme si, že dítě dostane nálepku na čelo, kde bude napsáno „Mám ADHD“. Jaká bude naše reakce? Mezi vrstevníky to může vyvolat pocity strachu, divnosti, nenormality, vyčlenění či nepřijetí takového dítěte do kolektivu. Bude na něj pohlíženo očima jinakosti a dítě, které si tak nějak nemůže pomoci a k jeho chování ho vedou vnitřní procesy, nebude přístup okolí chápat. Takový přístup od okolí si takové dítě ponese celý život což mu může způsobit značné komplikace. Například ve výběru partnera nebo v pracovním kolektivu. Mohlo by se stát, že takový člověk bude opravdu trpět, ale pocitem nepřijetí, sebelítostí nebo začne být vůči svému okolí agresivní.
Ilustrační foto - počasí léto horko vedro ochlazení mlžítko voda
Pedagogicko-psychologické poradny těmto dětem navrhují a zpracovávají individuální plány, např. zkracují účelně dobu soustředění nebo doporučují takové metody, které podporují pozornost a díky kterým by žák měl lépe zvládat učivo. Učitelé se takovým plánem budou řídit, protože to tak bylo diagnostikováno, byl mu na to vydán „papír“ (papír na hlavu) a dítěti to má pomoci naučit se to, co nám předepisují školní osnovy. A tímto je podle školského zákona plněn požadavek na jeho individuální potřeby. Představme si dítě, které je velmi kreativně nadané, přichází s novými nápady, má vytříbený vkus, pokud ho něco nadchne, dokáže se soustředit a jeho práce je velmi kvalitní. Přesto ale nevydrží u knížky, kterou musí do konce týdne přečíst nebo není schopen dokončit zadaný příklad z matematiky. Jak budeme na takové dítě pohlížet? Dospělým se bude tento přístup těžko chápat a můžeme si proto si myslet, že je dítě líné, nespolehlivé a hloupé, kvůli tomu nosí špatné známky no prostě je nenormální, špatně vychované a zlobivé. Jak bude vypadat obraz psychiky takového dítěte? Mohly by se u něj projevit například pocity nedůvěry, mohl by celý život bojovat s nízkým sebevědomím nebo naopak mohou mít pocit privilegovanosti, nadřazenosti, který může být v dítěti uměle vyvolán přístupem školy a rodiny.
Dále jsou tu děti, které tento „papír“ nemají, což může být z různých důvodů. Například proto, že pedagogicko-psychologická poradna nebyla rodičům ještě doporučena a je samotné to zatím nenapadlo, nebo to neví. Takové dítě nemusí vykazovat extrémně výrazné projevy této „poruchy“. Nebo proto, že ho jeho okolí dokáže respektovat takového, jaký je, což by byl v přístupu k těmto speciálním dětem velký pokrok kupředu. Dále se můžeme bavit o tom, zda takovému dítěti doporučit výše zmíněný přístup, nebo se dítěti věnovat v přístupu stejně jako k ostatním dětem (těm bez papíru a bez projevů ADHD), avšak být „jen“ více ohleduplní k jeho specifickým projevům chování.
Historické letadlo - dvouplošník
Je k zamyšlení, zda dítě s ADHD již spadá do škatulky „nenormálních“ dětí. Zkusme se představit, že normalita může být jakási naše vlastnost, kterou přímo určujeme svým vnitřním (i vnějším) nastavením (svými pohledy, svými přístupy, také naší kulturou), lidé okolo nás. Okolí může připadat, že dítě s ADHD je nezvladatelné, zlobivé a „neposlouchá“ rodiče. realita je však taková, že pokud by děti s ADHD měly být nazývány nenormální, pak jsme nenormální především my, jako společnost.
Pří práci s dětmi s diagnózou ADHD jsem několikrát byla doslova překvapena, jak děti s nálepkou ADHD dokáží emočně reagovat, jak se dokáží nadchnout a s jak kreativními nápady přicházejí. Jejich emoce jsou sice silné, avšak upřímné. A je jedno, zda je to pozitivní, nebo negativní emoce. Ony cítí, trápí se, milují, nenávidí – úplně stejně jako ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou normální nebo zdraví, chcete-li. Vůbec nemusí být pravda že děti s ADHD trpí nebo jsou nemocné. Jediný případ, kdy mohou trpět, je díky nepřijetí okolí a neustálému omílání a škatulkování mezi „zlobivé“ děti, i když ony samy se tak necítí.
Mým vnitřním přáním a mělo by to být i nás všech společně, aby takové děti byly pochopeny a respektovány a zároveň jim byla dána šance se vyrovnat samy se sebou tak, aby v sobě objevily to nejlepší.
Zdroj:
HAUG, Achim. Malá kniha o duši: průvodce na cesty naší psýchou a jejími nemocemi (2019)
SALINE, Sharon. Co by vaše dítě s ADHD chtělo, abyste věděli. (2019)
