Článek
Nebo aspoň ne úplně hetero? Protože něco se ve mně mění. Nebo to tam možná bylo už dávno, jen jsem tomu nevěnovala pozornost?
Mám kamarádku. Známe se roky, máme k sobě blízko, až jednou z legrace padla pusa. A pak další. A pak se z těch „nevinných“ pusinek stalo něco, co mi připadá překvapivě přirozené. Vlastně i krásné. A hlavně – upřímnější než cokoliv, co teď zažívám doma.
Manžel je fajn. Je milý, hodný, obětavý. Udělá, co mi na očích vidí, často až moc. Někdy mám pocit, že je spíš takový „tatínek“, než chlap, který by mě přitahoval. Podpantoflák, jak se říká. Máme děti, fungujeme jako tým, ale já se vedle něj cítím víc jako někdo, o koho je postaráno, než jako žena, která po někom touží.
A do toho ty myšlenky. Fantazie. Když si pustím nějaké video, často skončím u lesbického obsahu. Ne proto, že by mě muži odpuzovali – ale protože mi tam chybí něco, co si u žen umím představit: blízkost, jemnost, opravdové spojení. Když si představuju objetí nebo polibek, často tam není muž. Je tam žena.
Nikdy jsem se do ženy nezamilovala. A nevím, jestli bych dokázala žít s ní. Ale v tuhle chvíli si neumím ani představit, že bych žila naplno se svým manželem. Ne jako žena, která touží. Spíš jako spolubydlící, co má děti a podobný rozvrh.
A tak přemýšlím. Jsem lesbička? Nebo bisexuálka? Nebo jen ztracená čtyřicítka (no dobře, ještě třicátnice), co neví, co chce? Nechci si dávat žádnou nálepku. Jen hledám upřímnost. Sama k sobě.
Možná to znáš. Možná jsi taky někde mezi tím vším, co se čeká, a tím, co cítíš. A možná taky zjišťuješ, že ne všechno se dá jednoduše pojmenovat. A že to ani není potřeba.
Pokud jsi na tom podobně, napiš mi. I kdyby jen proto, abych věděla, že v tom nejsem sama.
