Článek
Já volím Piráty a připadá mi to rozumné. U stolu se mnou sedí zapřisáhlý SPD, vedle něj člověk z hnutí Stačilo, jeho partnerka nedá dopustit na Babiše a moje vlastní partnerka je věrná SPOLU. Čtyři strany u jednoho stolu, jeden popelník, tři misky s oříšky – a k tomu hromada malých bitev, které nikdy nemají vítěze.
Nedávno jsme se zasekli u EET. Moje partnerka se s „Stačilo“ hádala tak, že jsem se bál, že utečou švábi z hospody. Po hodině jsem to utnul: „stejně nikdy jeden druhého nepřesvědčíte!“ V tu chvíli mi došlo, že do hospody nechodím pro to, abych vyhrál debatu. Chodím kvůli těm lidem.
Protože když Pavlovi zdechne auto, někdo ho odtáhne. Když je potřeba přivézt dřevo k sousedce, domluvíme se beze slov. Když v létě vypadne proud, sedíme u svíčky a povídáme si tišeji. Jsme komunita. A komunita se nepozná podle toho, co volí, ale podle toho, co udělá, když někomu teče do střechy.
Postupně jsem si všiml, že většina našich sporů je spíš o pocitech než o faktech. Jeden se bojí, že přijde o pořádek. Druhý o svobodu. Třetí o uznání. Čtvrtý o peníze. Všichni mluvíme o politice, ale pod tím je stejný strach: chceme jistotu, důstojnost a klid pro sebe i své děti. A když se na to podívám takhle, vlastně se tolik nelišíme.
Nemám žádný zázračný recept na hospodskou demokracii. Jen pár triků, které pomáhají. Když to začíná jiskřit, zeptám se: „A co bys chtěl, aby se stalo tady u nás ve vsi?“ Najednou se shodneme – opravit hřiště, udržet doktora, nezavírat vlakové spoje, aby zůstala hospoda. Z velkých ideologických slov zůstanou malé konkrétní úkoly. A na ty jsme dobří.
Hlídám si i hranici, kdy argument přeroste v nálepku. „Blbec“, „zrádce“, „fanatik“ – to jsou slova, po kterých už se těžko vrací zpátky. Když padnou, jdu pro další rundu nebo změním téma. Ne proto, že bych utíkal, ale protože nechci přátelství zbourat jednou větou. Kamarádství je jako starý most – unese hodně, ale tankem po něm jezdit nemůžeš.
A jo – někdy si říkám, že by bylo pohodlnější sedět u stolu, kde všichni souhlasí. Jenže by to byla nuda. Když slyším jiné názory, mám aspoň šanci prověřit ty svoje. Občas zjistím, že jsem papouškoval cizí větu. Jindy mi někdo připomene fakt, na který jsem zapomněl. A občas přijde malý zázrak – někdo opatrně uzná, že ten druhý má v něčem pravdu.
Důkaz, že to jde? Nedávno jsme natírali branku na hřišti. Přinesli jsme barvu, štětce, chleba se škvarky a termosku s kávou. Piráti, SPD, Stačilo, Babiš, SPOLU – a jedna zelená branka, která schne všem stejně. Děti běhaly kolem a bylo jim úplně jedno, koho kdo volí.
Tak jsem si potvrdil, že platí jednoduchá věta: „Člověk je víc než jeho volební lístek.“ A když na to zapomenu, připomene mi to výčepní, co bez řečí dolije sklenici. Pivo má stejnou chuť pro všechny – a možná proto má smysl se tam scházet. Protože jestli spolu neumíme normálně sedět u čtyř stolů a jedné televize, jak to zvládneme v celé zemi?
Tak tam chodíme dál. Někdy se posekáme slovem, jindy se smějeme, většinou si prostě vyprávíme obyčejné věci. Vím, že je nepřesvědčím o své pravdě – a oni nepřesvědčí mě. Ale když někdo zavolá o pomoc, přijdeme všichni. A to je náš malý důkaz pro ostatní: že u jednoho stolu se dá sedět i s jinými názory. Stačí si uvědomit, že ten stůl je společný.
