Článek
Králíček Bing je svět, kde všichni jsou děti. A jejich pečující dospělí… nejsou dospělí. Jsou to loutkoví plyšoví skříťové, co vypadají jako šicí projekt ze školky po třetím kafovém kolapsu.
Flop, Amma a další…
Prostě parta chill plyšových životních průvodců, co zvládnou záchvat hněvu, rozpad osobnosti i rozlitou šťávu s úsměvem mírumilovného mnicha po tříleté meditaci v jeskyni.
A rodiče?
Nikde.
Neexistují.
V tomhle světě děti prostě vypadnou z kolébky rovnou do Montessori vesmíru, kde se o ně stará ručně šitá projekce duševní stability.
Chápeš ten koncept?
Bing brečí kvůli zmrzlině.
Flop: „To se stává, Bingu.“
Já doma: „NE, TO SE STÁVÁ JEN TEHDY, KDYŽ MĚ ŽIVOT NEMÁ RÁD!“
A co ta malá zvířátka?
Jsou všude.
Všechny druhy, barvy, velikosti.
Ale nikdo není rodič.
Vypadá to jako komunitní školka po konci světa, kde zůstaly jen děti a jejich terapie-loutky.
Je tam:
• Bing, extrémně emocionální králík
• Sula, slůně s energií „snažím se být normální, ale nejde to, Pando je tu“
• Coco, starší sestra, co to už vzdala a odpočítává dny do útěku
• A Pando, veřejný kalhotový anarchista, který opět odhazuje oblečení, protože proč dodržovat pravidla, když život je koncept?
A teď otázka:
Kdo je tady autorita?
Flop?
Ten jen šeptá mantru:
„To se stává, Bingu.“
A já u toho sedím, třetí kafe v ruce, duší v pekle, a chápu dvě věci:
- Bing není jen králík.
Bing je moje dítě v pravé, neředěné formě chaosu. - Flop není chůva.
Flop je alegorie duševní odolnosti, kterou jsem kdysi měla, ale ztratila mezi plenami a kaší.
Králíček Bing vyvolává otázky, na které nejsme připraveni:
Kde jsou rodiče?
Jak to celé funguje?
Co je Flop?
Proč Pando zase sundává kalhoty?!
A nejhorší na tom je…
Já to pouštím znovu.
Protože dítě je ticho.
A někdy… to je vítězství, které prostě přijímáš, i když víš, že jsi právě odevzdala další kousek svého mozku Flopovi k recyklaci.
