Článek
Z mateřské rovnou na pohovor: proč se mě ptali, kdo mi bude hlídat dítě, je věta, která se mi vrací pokaždé, když slyším, jak se mluví o rovných příležitostech. Ne jako obvinění. Spíš jako tiché konstatování reality, kterou mnoho žen zná až příliš dobře.
Na ten pohovor jsem šla s pocitem, že dělám správnou věc. Po letech doma, po nekonečných dnech rozdělených mezi pleny, uspávání, vaření a neviditelnou mentální práci jsem si chtěla znovu sednout na židli, která nebude u jídelního stolu. Chtěla jsem mluvit o projektech, zkušenostech, nápadech. Chtěla jsem být zase profesionálka, ne jen „maminka“.
Byla jsem připravená. Životopis aktualizovaný, hlava plná odpovědí, v břiše nervozita, která patří ke každému pohovoru. První část probíhala dobře. Bavili jsme se o praxi, o tom, co jsem dělala před mateřskou, o tom, co bych mohla firmě přinést. Připadala jsem si kompetentní. Viděná.
A pak přišla ta otázka.
„A kdo vám bude hlídat dítě?“
Neřekli to zle. Nezvýšili hlas. Nezazněla ironie ani výsměch. Byla to věta pronesená tónem, jako by se ptali, jestli zvládnu dojíždění nebo práci s konkrétním softwarem. Praktický dotaz. Logický dotaz. Aspoň na první pohled.
Jenže v té větě bylo schované mnohem víc.
Najednou jsem necítila jen nervozitu, ale i potřebu se obhajovat. Vysvětlovat. Uklidňovat. Říct, že mám zajištěné hlídání. Že mám podporu. Že to zvládnu. Že práce pro mě nebude problém. Jako by někde visel nevyřčený předpoklad, že dítě je automaticky překážka.
Odpověděla jsem. Klidně. Věcně. A přitom jsem si uvědomila, že se něco posunulo. Už jsme nemluvili jen o práci. Mluvili jsme o mém soukromí. O organizaci rodiny. O věcech, na které by se mě před mateřskou nikdo neptal.
Napadlo mě, jestli by se na to samé zeptali muže. Jestli by se ptali otce, kdo mu bude hlídat dítě. Jestli by jeho rodičovství bylo považováno za potenciální problém, který je potřeba předem ošetřit.
Neptali se mě, jak zvládám tlak. Jak si organizuju čas. Jaké mám pracovní priority. Ptali se mě na dítě. Jako by to byla první proměnná, která může všechno pokazit.
Po pohovoru jsem šla domů s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu úleva, že jsem to zvládla. Na druhou stranu pachuť. Protože i když jsem odpověděla správně, i když jsem „obstála“, něco ve mně zůstalo.
Ten pocit, že jsem vstoupila do místnosti s neviditelným handicapem. Že musím dokazovat o něco víc. Ujišťovat. Předjímat obavy, které se netýkají mých schopností, ale mé role.
Nejvíc mě na tom překvapilo, jak normalizovaná ta otázka je. Kolikrát jsem slyšela: „Oni to přece myslí prakticky.“ „Chtějí vědět, jestli budeš moct pracovat.“ „To není diskriminace.“
Možná ne úmyslná. Ale pořád to vypovídá o nastavení, ve kterém je péče automaticky ženská záležitost. Ve kterém je dítě něco, co si žena „nese s sebou“ do práce, zatímco u muže se to neřeší.
Mateřská mě naučila spoustu věcí. Trpělivosti. Organizaci. Řešení krizí. Flexibilitě. Ale na pohovoru se tyhle dovednosti nepočítaly. Počítalo se riziko. Co když dítě onemocní. Co když to nezvládnu. Co když budu chtít odejít dřív.
Nikdo se mě neptal, co když vyhořím. Co když budu přetížená. Co když budu mít víc práce, než je zdrávo. Tyhle otázky se kladou až později. Dítě je první filtr.
Dnes už vím, že nejde jen o jednu větu. Jde o systém. O způsob, jakým se díváme na rodičovství a práci. Jak snadno se péče stává překážkou místo hodnoty. Jak rychle se žena ocitne v roli té, která musí dokazovat, že je stále „plnohodnotná“.
Z mateřské rovnou na pohovor není skok zpátky do práce. Je to přechod mezi dvěma světy, které se k sobě neumí chovat férově. A otázka „kdo vám bude hlídat dítě“ je jen špička ledovce.
Ne proto, že by neexistovala odpověď. Ale proto, že se ptá špatným směrem.
Možná bychom se měli ptát jinak. Co potřebujete, abyste mohla pracovat dobře? Jak můžeme nastavit podmínky, aby práce a život nebyly v neustálém konfliktu? Jak využít zkušenosti, které rodičovství přináší, místo toho, abychom se jich báli?
Protože dítě není slabina. Slabinou je systém, který s ním neumí počítat jinak než jako s problémem.
