Článek
Začalo to nevinně. Jeden kroužek. „Ať se rozvíjí,“ řekla jsem si tou větou, kterou začíná většina rodičovských omylů. V úterý keramika. Vždyť práce s hlínou rozvíjí jemnou motoriku. A jemná motorika je základ civilizace.
Pak přišla angličtina. Protože dneska bez angličtiny nekoupíš ani rohlík. A když už rohlík, tak ideálně wholegrain bread.
Ve středu sport. Pohyb je důležitý. Děti dnes jen sedí u obrazovek. My budeme jiní. My budeme ti aktivní. Ti, co mají funkční legíny a láhev bez BPA.
Ve čtvrtek hudebka. Hudba rozvíjí mozek. Mozart, neuronové synapse a tak. V pátek logika. Protože svět patří analytickým typům a já odmítám, aby moje dítě jednou neumělo vyplnit tabulku v Excelu.
A tak jsme měli pět kroužků. Pět. Pětkrát týdně někam jet, někde čekat, někde fandit, někde hledat ztracenou mikinu. Měla jsem pocit, že buduju budoucího renesančního génia. Leonardo da Vinci, jen s plastovým boxem na svačinu.
První měsíc jsem byla nadšená. Fotila jsem batůžek s nápisem Little Champion. Psala jsem do rodinné skupiny, jak je to úžasné. Sdílela jsem tipy na parkování u sportovní haly, protože to je ten skutečný rodičovský networking.
Druhý měsíc jsem si koupila diář. Barevné fixy. Každý kroužek měl svoji barvu. Byla jsem organizovaná. Přehledná. Lehce šílená, ale to jsem si zatím nepřipouštěla.
Třetí měsíc jsem zjistila, že jsme doma jen mezi 19:30 a 20:15. To je čas, kdy se snažíte stihnout večeři, sprchu, domácí úkol, najít sportovní dres na zítřek a zároveň si vzpomenout, jak vypadá váš partner.
„Mami, já jsem unavená,“ řeklo jednoho večera dítě.
„To je jen růst,“ odpověděla jsem tónem člověka, který si potřebuje obhájit vlastní logistickou operaci.
Ale pravda byla, že unavená jsem byla hlavně já. Já jsem byla ten řidič, koordinátor, výživový poradce, psycholog i nosič lahví na vodu. Můj krokový průměr by ocenila i aplikace, která jinak neocení nic.
Jedno úterý jsme seděly v autě před sportovní halou. Venku pršelo. Dítě si opřelo hlavu o okno a povzdechlo si: „Nemohla bych dneska nikam?“
V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítila kontrolka. Ne ta ekologická. Ta existenciální.
Kdy jsme si naposledy jen tak hrály? Bez cíle. Bez rozvoje. Bez budování portfolia dovedností?
Kdy jsme naposledy přišly ze školy a místo balení tašky na další výkon si jen sedly na koberec a stavěly bunkr z dek?
Místo odpovědi jsem otevřela kalendář. Tolik barev. Tolik ambicí. Tolik budoucnosti.
A tak jsem udělala něco radikálního. Zrušila jsem dva kroužky. Bez náhradního plánu. Bez okamžité náhrady jinou „smysluplnou aktivitou“. Prostě prázdné místo.
Cítila jsem se jako anarchistka. Jako někdo, kdo právě vyhodil z okna šanci na stipendium v Oxfordu.
První volné odpoledne jsme přišly domů ve tři. Ve tři! To je čas, kdy normální rodiny teprve začínají panikařit, že nestíhají.
Dítě si sundalo batoh a zeptalo se: „Co budeme dělat?“
Zhluboka jsem se nadechla. „Nic.“
Podívalo se na mě, jako bych právě oznámila, že ruším elektřinu. Ale pak si sedlo na zem a začalo si kreslit. Bez zadání. Bez soutěže. Bez cíle.
Já jsem si uvařila kávu. Horkou. A vypila jsem ji teplou. To je moment, který by měl být zapsán do kroniky.
Najednou jsme měly čas. Na řeči o tom, kdo se s kým pohádal ve škole. Na to, že se nám nechce. Na smích. Na nudu.
A víte co? Svět se nezhroutil. Nezazvonil telefon z ministerstva budoucnosti. Nikdo nám neodebral rodičovský průkaz.
Moje dítě možná nebude mít pět certifikátů ročně. Možná nebude mluvit plynně třemi jazyky v devíti letech. Možná nebude mít dokonale vyplněný životopis už v šesté třídě.
Ale má dětství. A já mám přítomnost.
Zjistila jsem, že budoucnost se nebuduje jen v tělocvičně a učebně. Někdy se buduje na koberci mezi kostkami lega. Někdy u obyčejné večeře, kterou stihnete sníst bez spěchu.
A hlavně jsem pochopila, že nejsem projektová manažerka vlastního dítěte. Jsem jeho máma. A to někdy znamená ubrat. Zvolnit. Nechat kalendář dýchat.
Takže ano, přihlásila jsem dítě na pět kroužků, aby mělo budoucnost. A pak jsem dva zrušila, abychom měly přítomnost.
A víte co? Ta přítomnost je zatím mnohem zábavnější.
