Článek
Bluey je kreslená past s pastelovou grafikou a jemnou hudbou, ale pod povrchem je to emoční demolice s úsměvem. Hlavní poselství seriálu je jednoduché: „Podívej se, jak skvělí rodiče mohou být… a proč ty jimi nejsi.“
Táta funguje jako vesmírná baterie na nekonečnou energii. Ten chlap ráno vstane a už vymýšlí scénář ke hře, která by mohla vyhrát Cannes. Dětem staví imaginární světy, skáče po bytě, kreslí mapy, předstírá, že je nemocná žirafa, astronaut, dinosaurus a ještě zvládá být vtipný.
Já ráno jen bojuju o to, abych našla čistou ponožku.
Máma Chili mezitím existuje v nějakém vyšším energetickém spektru, kde rodičovská trpělivost není vyčerpatelný zdroj.
Chili se směje.
Chili chápe.
Chili umí vést rozhovor o emocích bez toho, aby jí cukalo víčko.
Když já mám vést rozhovor o emocích, zní to asi jako:
„Prosím tě, já jen potřebuju, abys na chvilku neexistoval(a).“
A ty děti?
Bluey a Bingo jsou koncept, ne děti.
Oni nemají hysterák, když je jogurt „moc studený“.
Nehrabou se v nose a pak to s hrdostí ukazují.
Nepotřísní všechno, co existuje, kečupem.
Jsou to vzdělané, empatické, citlivé bytosti.
Moje dítě mezitím řve, protože okurka má jiný tvar než včera.
A já tu stojím, jako bych bránila hranici mezi civilizací a pralesem.
Bluey není pohádka.
Bluey je reklama na rodičovství, které nikdy mít nebudeš.
Je to jak koukat na fitness trenéra a u toho jíst pizzu z noci.
A pak přijde to nejhorší:
Emoční finále.
Hudba.
Pointa.
Lekce.
A ty brečíš nad kresleným psem.
Dítě vedle tebe?
Zkouší nacpat pastelku do nabíječky.
A v tu chvíli si uvědomíš:
Bluey není pro děti.
Bluey je pro nás.
A je to pohodlně balený výsměch tomu, že jsme už dávno vyhořeli, ale stále jedem.
A stejně to pustíš znovu.
Protože mezi tím, jak Bluey rozdrtí tvoji sebeúctu, dá ti malé mikrodávky naděje. Něco jako kofeinová infuze pro duši.
Jsi unavená.
Ale pořád to zvládáš.
A Bluey to ví.
A proto si to dovolíš pustit znovu.
