Článek
Kdyby existovala státní instituce „Ústřední kontrolní úřad pro to, jak držíte dítě, co mu dáváte k jídlu a proč má na sobě tuhle čepici“, vedla by ji fronta důchodců natažená od pošty až po Kaufland. Červené razítko, brýle na šňůrce, výraz světobolné povinnosti zachránit národ před vámi.
„Vy tu tašku nosíte na tomhle rameni? To si zničíte záda.“
„To dítě je mokré! To nastydne! Za nás se to vědělo!“
„Nechte ho brečet, on si zvykne.“
„Nenechávejte ho brečet, to ho zkazíte.“
A já jen stojím, držím dítě, svá záda, svou čepici i poslední zbytky trpělivosti a přemýšlím, jestli existuje nějaká paralelní realita, kde lidé žijí své životy a nechávají ostatní žít jejich.
A největší perla:
Vyprávějí to tónem, jako kdyby byli servisní technici od Boha, přišli provést garanční prohlídku vašeho dítěte a vy jste ji zjevně zanedbala.
Moje největší teorie je, že tihle samozvaní trenéři mateřství mají prostě moc volného času. Kdyby místo dohlížení na moje dítě dohlíželi třeba na státní rozpočet, už žijeme ve Švýcarsku.
A teď malé doporučení pro naše kontrolní veterány:
Když vidíte, že matka balancuje mezi záchvatem smíchu, pláče a touhou odejít bydlet do horské jeskyně, kde děti komunikují telepatií, nepřidávejte k tomu radu.
Nebo komentář.
Nebo povzdech.
Nebo výraz.
Jen si to představte:
Ticho.
Mír na zemi a v tramvaji.
Můžeme toho dosáhnout společně.
Vy si necháte názory.
My si necháme děti.
A všichni si necháme nervy.
S přáním silných brzd na jazyk
Máma, co se snaží nezaložit mezinárodní incident u regálu s piškoty.
