Článek
Vítejte v nemocnici uzavírané logiky: Facebooková rodičovská skupina.
Místo, kde se ženy schází pro podporu a místo toho se navzájem napichují na vidle jako brambory k nedělnímu obědu.
Tady platí jasná pravidla:
Když napíšete „Ahoj, miminko má 37,3, co děláte vy?”
Okamžitě se dozvíte, že:
• jste šílená hysterka
• nebo naopak bezcitná matka roku
• dítě už jistě umírá
• určitě to NIC NEEEZNAMENÁ
• a hlavně to celé způsobila vakcína, dudlík, příkrm, kojení, nekojení, spaní, nespání, a vy jako člověk prostě celá.
Neexistuje neutrální odpověď.
Tady se žije jen ve dvou módech:
„Jsi bohyně přírody.“
nebo
„Jsi morální lapsus společnosti, vrátit do továrny.“
A ty živé encyklopedie katastrofy?
Ty mají v rukávu něco lepšího než Wikipedia.
Mají svou zkušenost.
A ta je univerzální, absolutní a přenositelná na vše, od ekzému až po geopolitickou situaci v Peru.
Napíšeš:
„Dítě nechce jíst brokolici.“
A přijde Baba-Jarmila-59 a začne:
„Tak to jste ho očividně nenechala dost vykřičet v šestinedělí, to by pak jedlo i potrubní vodu z radiátoru, za nás to tak bylo, maminko.“
Stojíš. Čteš.
Cítíš, jak ti mozek pomalu odchází z těla a balí kufry na Bahamy.
A moje nejmilejší kategorie?
„Já teda nechci být zlá, ale…”
Víte, že po tomhle úvodu ještě nikdy v historii lidstva nepřišla věta plná empatie?
Nikdy.
To je vždy jen úvod k tomu, jak ti někdo sdělí, že jsi špína matka, co by měla vrátit dítě do porodnice jako nepovedené zboží.
A když napíšeš, že jsi prostě jen unavená?
„Tak to jsi neměla mít dítě.“
Ano, děkuji, paní Terapie, jste úžasná.
Celý tenhle systém je vlastně postavený na jednoduchém schématu:
Kdo nejvíc soudí, ten nejmíň spí.
A kdo nejhlasitěji křičí o své přirozenosti, ten doma tajně googlí „jak se dělá omáčka z pytlíku“.
Ale víte co?
Je v tom i cosi krásného.
Ta drsná, agresivně přítomná jistota, že nejsem jediná, kdo občas sedí na podlaze v kuchyni, pojídá piškoty a dívá se do prázdna jako Windows 98 po pádu systému.
A pokud tuhle skupinovou džungli přežijeme?
Vychováme děti, které se brutálně vyznají v emocích, respektu a empatii.
Protože my už sakra víme, jaké to je, když empatie chybí.
S úsměvem, co je zároveň grimasa
Máma, co by si nejradši udělala skupinu „Dejte mi pokoj a pošlete kafe.“
