Článek
Po porodu jsem si myslela, že nejhorší mám za sebou. Ha. To byla ještě doba nevinnosti, kdy jsem věřila, že největší drama je noční kojení a že břicho zpevním „trochou jógy a smíchem“. Takže teď mám dítě, které křičí, jakmile se z něj pokusím sundat ponožku, a břicho, které připomíná vzpomínku na těhotenství. Ne takovou tu dojemnou vzpomínku. Spíš jako když si doma najdete starý nafouknutý balónek po oslavě narozenin. Drží se. Neodchází. Má svou osobnost.
Když jsem si poprvé po porodu oblékla kalhoty s knoflíkem, pokusila jsem se zapnout zip a vypadalo to, jako když se snažíte zavřít kufr, do kterého jste narvali celý svůj život, plus dva zimní kabáty. Nakonec jsem se rozhodla, že budu žena, co nosí legíny. Legíny jsou totiž jako dobrá kamarádka. Nikdy nesoudí.
A tak jsem, v duchu sebevědomí a feminismu (a taky bez make-upu, protože dítě se rozhodlo, že dnes spíme přesně 40 minut za noc), stáhla seznamku. Víte, jaké to je být na seznamce po třicítce? Je to stejné jako být na seznamce ve dvaceti, jen s menší iluzí a větším obsahem ve spodním prádle. A taky máte kriteria. Například:
- Nesmí se pozastavit nad tím, že mám dítě.
- Musí umět poslat celou větu, ne jen „Čau“.
- A hlavně: žádný chlap, co mluví o „duchovním detoxu od toxických žen“. Uklidni se, Petře, máš doma difuzér s levandulí, ne životní filozofii.
Jednou jsem se na rande dokonce i vypravila. Dítě jsem nechala babičce, což byla logistika připomínající plánování státní návštěvy. V šatníku jsem našla své předtěhotenské šaty s výstřihem, u kterého jsem si říkala „jó, tyhle jednou ještě někoho zabijí“. Realita: výstřih ukázal kojící podprsenku, která už dávno rezignovala na jakoukoli estetiku. V zrcadle na mě koukala žena, která působila jako bohyně chaosu. Ale šla jsem.
Muž byl milý. Vtipný. A já? Já seděla a čekala, kdy začne řvát moje dítě, protože moje tělo má šestý smysl. Nepotřebuju notifikaci na mobilu. Moje děloha umí vibrovat v rytmu „mamííííí“.
A víte co? Byl to fajn večer. Ne proto, že bych našla velkou lásku. Ale protože jsem si uvědomila, že nepotřebuju být ta dokonalá verze sebe sama, kterou jsem měla „dřív“. Jsem máma. Mám břicho, které se rozhodlo být celoživotním projektem. Vlasy, co viděly lepší časy. A dítě, které mě miluje i ve chvíli, kdy jsem zrovna roztavená kaše emocí a mléka.
A kdo mě bude chtít, ten si mě najde.
