Článek
Existují dva typy rodičů. Ti, co na třídní schůzky přijdou s úsměvem, kávou v ruce a hned se zapojí do diskuze. A pak my. Ti, co sedí v rohu, modlí se, aby na ně nikdo nemluvil, a v hlavě si přehrávají všechny možné scénáře trapnosti.
Já patřím do té druhé skupiny. Jsem introvert. Což v překladu znamená: komunikovat s cizími lidmi mě stojí energii srovnatelnou s výstupem na Sněžku v zimních botách.
A třídní schůzky jsou sociální Everest.
Už samotná představa mě vyčerpává. Malá třída. Dvacet rodičů. Židle, co vržou. Učitelka, která se tváří mile, ale vy v ní stejně vidíte autoritu z dětství. A vy tam sedíte a snažíte se působit jako normální, kompetentní dospělý člověk.
I když byste nejradši byli doma v teplácích.
Před třídní schůzkou jsem nervózní víc než moje dítě před písemkou. Ono se bojí, že dostane špatnou známku. Já se bojím, že budu muset mluvit nahlas před skupinou cizích lidí.
„Má někdo dotaz?“
Ticho.
Všichni koukají do lavic.
A já se modlím, aby se nenašel někdo, kdo prolomí ledy. Protože jakmile se rozjede diskuze, je konec. Hodina sociálního maratonu, ze kterého odejdu psychicky vyždímaná.
Nejhorší jsou ti rodiče, co se vyžívají v komunikaci. Ptají se. Navrhují. Sdílí. Organizují. Zakládají skupiny. Řeší výlety, besídky, dárky, rozvrhy, fondy, výbory.
Já mezitím řeším, jak se tvářit zaujatě, aniž bych musela promluvit.
Introvert na třídní schůzce je zvláštní tvor. Navenek sedí klidně. Uvnitř jede panika. Přemýšlím, kam dát ruce. Kam se dívat. Jestli kývat hlavou. Jestli se usmát. Jestli je divné, že mlčím. Jestli si ostatní myslí, že jsem arogantní, nebo jen tichá.
A pak přijde to nejhorší: individuální pohovory.
Ten moment, kdy máte jít za učitelkou a „probrat dítě“. Malý stůl. Dvě židle. Oční kontakt. Ticho, které je třeba vyplnit slovy. A já mám v hlavě prázdno. Všechna sociální inteligence se vypne.
Učitelka mluví. Já přikyvuju. Vypadám chápavě. Ale ve skutečnosti jen doufám, že to brzy skončí a já budu moct odejít, aniž bych řekla něco trapného.
A víte, co je nejvíc ironické? Moje dítě je ve škole úplně v pohodě. Nemá problém mluvit. Hlásí se. Má kamarády. Funguje ve skupině.
Já jsem ten problémový kus.
Jsem dospělá žena, co zvládá práci, domácnost, děti, krize, logistiku, ale rozhodí ji místnost plná rodičů a jedna učitelka.
A ještě k tomu mám pocit viny. Protože společnost mi podsouvá, že bych měla být aktivní rodič. Zapojující se. Komunikativní. Spolupracující. Ideálně ve výboru. Ideálně organizovat.
Jenže já bych nejradši jen tiše seděla, poslouchala a pak šla domů.
Nechci být vidět. Nechci mluvit do mikrofonu. Nechci navrhovat řešení. Nechci small talk u dveří. Nechci řešit, kdo přinese koláč na besídku.
Chci, aby moje dítě bylo v pohodě. A tím moje rodičovská mise končí.
Možná nejsem ideální rodič pro kolektiv. Možná nejsem typ na komunitu. Možná působím chladně, nezúčastněně, odtažitě.
Ale pravda je, že jen šetřím energii. Protože introvert ji nemá nekonečnou. A třídní schůzky ji vysávají rychleji než dvě hodiny v nákupním centru před Vánoci.
Takže ano. Jsem introvert a třídní schůzky jsou pro mě větší stres než pro dítě písemka.
Ono se bojí jedné známky.
Já se bojím celého sociálního výkonu.
A zatímco dítě po písemce zapomene, já se z třídní schůzky vzpamatovávám ještě tři dny. V tichu. Doma. V bezpečí. Bez cizích rodičů. Bez dotazů. Bez potřeby být někým jiným, než jsem.
