Článek
Sníh toho roku padal už od rána a pokrýval celou vesnici Růženín tak rovnoměrně, až vypadal jako záměrně přikryté plátno. Domy ztichly, lidé se drželi u krbů a jen vítr občas zatrylkoval na komínech, jako by se pokoušel připomenout, že venku ještě existuje svět. Přesto se toho večera něco změnilo. Všichni to cítili. Možná to byla elektrizující vůně vzduchu, možná chlad, který se zdál hlubší než obvykle. A možná jen ticho, které bylo příliš dokonalé.
Jediný, kdo se toho večera zdržel venku déle, než bylo rozumné, byl Tomáš Hrubeš. Patnáctiletý kluk s neukojitelnou zvědavostí a nutkáním dokazovat sobě i světu, že se nebojí ničeho – ani pověstí, které o jejich vesnici kolovaly. Jeho babička mu opakovaně říkala, že na Štědrý večer není radno chodit do lesa. Prý se vrací to, co v něm zůstalo nedořečené. Tomáš se tomu smál. Až do letoška.
Jak kráčel k okraji lesa, zahlédl mezi kmeny slabé namodralé světlo. Ne blikající jako baterka, ne mihotající jako oheň. Bylo klidné, mrtvé a vytrvalé. Tomáš znejistěl, ale udělal krok blíž. Sníh pod jeho botami skřípal tak hlasitě, že se mu zdálo, jako by zvuk nepatřil jemu, ale něčemu, co se k němu blížilo z druhé strany.
Světlo se začalo pomalu hýbat. Plulo mezi stromy bez viditelného zdroje, jako by ho nesla ruka neviditelného průvodce. Tomáš zadržel dech. Najednou zaslechl slabé volání. Nebyl to ani dětský hlas, ani hlas dospělého – zněl jako ozvěna, která si teprve hledá, komu bude patřit.
„Tomáši…“
Třebaže jeho jméno šeptal vítr nesčetněkrát, tentokrát to bylo jiné. To ticho, které ho následovalo, působilo jako dutina, která čeká, až ji někdo vyplní. Tomáš ustoupil, ale světlo k němu prudce připlulo blíž. Už nerozlišoval kontury stromů; všechno se slilo v jednu chladnou modř.
A pak světlo změnilo tvar. Protažený obrys člověka – rozmazaný jako fotografie, která se nepovedla. Tam, kde měla být tvář, byla jen temná prázdnota. A z té prázdnoty vycházelo zrychlené dýchání.
„Pusť mě dovnitř… je mi zima…“ zaznělo.
Tomáš se otočil a rozběhl se zpět k vesnici. Každý krok byl těžší než ten předchozí, jako by mu sníh sahal po kotnících. Když se konečně dostal ke dveřím domova, vrhl se dovnitř a zabouchl je za sebou. Jeho babička se lekla, ale ještě víc ji vyděsilo, když kluk nedokázal popadnout dech.
„Viděl jsem… někoho,“ vykoktal.
Babička neodpověděla. Jen pomalu přistoupila k oknu a zatáhla závěs. Její ruce se třásly.
„Říkala jsem ti, že některé věci zůstávají v lese proto, že nesnesou světlo domova,“ pronesla tiše. „A pokud je jednou uvidíš, už nikdy na tebe nezapomenou.“
Tomáš chtěl něco říct, ale ztuhl, když zaslechl jemné škrábání na dveře. Velmi pomalé, velmi trpělivé.
A uprostřed tiché, posvátné noci zaznělo šeptání, tentokrát hlasitější než dřív:
„Tomáši… vždyť je Štědrý den. Pusť mě dovnitř.“
