Článek
Nejsem konfliktní typ. Snažím se vycházet se sousedy, tolerovat běžné zvuky domu a neřešit každou maličkost. Jenže existuje hranice, za kterou už nejde mluvit o toleranci, ale o bezohlednosti. A tu moje sousedka se svým psem překračovala pravidelně.
Její pes zůstával celé dny sám v bytě. Zavřený, znuděný, frustrovaný. Výsledkem bylo monotónní, zoufalé štěkání, které se neslo zdmi od rána do večera. Ne hodinu, ne dvě. Celý den. Pracovat se nedalo, odpočívat už vůbec ne.
Nejdřív jsem to zkoušela slušně. Zaklepala jsem, napsala vzkaz, naznačila, že je to problém. Odpověď? Pokrčení rameny. „On si tak zvykne.“ Nezvykl si. Zvykla si jen ona ignorovat, že obtěžuje celé okolí.
V ten den, kdy to prasklo, jsem byla unavená, podrážděná a bez možnosti úniku. Štěkání mi lezlo pod kůži, do hlavy, do každé myšlenky. Když jsem ji potkala na chodbě, neudržela jsem se. Nebyla jsem milá. Nebyla jsem diplomatická. Řekla jsem jí naplno, co si o tom myslím.
Ano, zpětně vím, že to nebylo hezké. Ale bylo to upřímné. A hlavně to bylo po dlouhé době, kdy jsem se snažila být ohleduplná já, zatímco ona nebyla vůbec. Neustálý hluk není maličkost. Je to zásah do kvality života.
Pes za to nemůže. Ten je obětí stejně jako my ostatní v domě. Ale majitelé by si měli uvědomit, že bytový dům není soukromý dvorek a že jejich rozhodnutí mít psa má dopad na lidi kolem. Mlčet donekonečna není řešení. Někdy prostě dojde trpělivost. A pak už slušná slova nestačí.
